Fejeton o Prozřetelnosti

aneb jak to tenkrát nahoře zafírovali

     ...tak to zase mně na XIX. Zimních olympijských hrách až tak nenadchly ani čtyři zlaté biatlonisty Olle Einar Björndalena, ani tři nejcennější kovy Santo Lojunela a ani slovinská mistryně točivých disciplín na svahu Janica Kosteličová. Jistě. Byli skvělí. A nejen oni. Mnoho sportovců posunulo hranice lidských možností zase o kousíček dál, desítky pak překonaly rekordy národní, kontinentální, či ty světové, stovky borců pak překonaly alespoň sama sebe, přičemž příslovce „alespoň" je třeba vyslovit se zvláštní úctou.

     A přece fenomén, který mě tenkrát dokonale dokázal zvednout ze židle byl docela jiný. Byl to fenomén Prozřetelnosti. Prozřetelnosti, která dodává naději i těm nejtutovějším outseidrům. Prozřetelnosti, která boří papírové prognózy. Prozřetelnosti, která s přirozenou lehkostí gumuje i ty nejjistější typy odborníků a zamotá hlavy i těm nejinformovanějším bookmakerům.

     Na krátkém rychlobruslařském oválu se jezdí i závody na 1000 metrů. Taková téměř infarktová záležitost. Závodníci obkrouží šestkrát sto šestašedesáti metrový ovál v hlubokém předklonu a s takovým náklonem, že levou rukou stírají ledovou plochu. Celá akce je hotová dřív, než stačíte přiložit do kamen. Pro větší diváckou atraktivitu se jezdí většinou po čtyřech či pěti borcích, z nichž dva pak postupují pavoukovitě dále, třeba až do toho vytouženého finále. Při vyrovnanosti, jaká v současné době panuje, pak není o dramatické situace nouze.
Steven Bredbury, jediný Australan, který se zimních her zúčastnil, nepřijel vítězit. Opravdu se přijel pouze zúčastnit. Když pak se protáhl rozjížďkou až do semifinále, zdálo se, že to je jeho životní úspěch. Ale jeho anděl Prozřetelnosti byl na stráži i tam. Když už se zdálo, že bude vyřazen, dva jeho soupeři jedoucí daleko před ním upadli a jeho sen, stát ve finálovém startu, se stal skutečností.

     Kanaďan Turcotte, Číňan Li Jiajun a Korejec Han Jun So a především Američan Apolo Anton Ohno. To byli Stevenovi soupeři. Co však záleží na jménech. Podstatné bylo to, že všichni byli stejně skvělí, všichni měli výtečnou formu, a také byli stejně výbušní, draví, takticky vyzrálí a v podstatě stejní upřenci zvítězit. V tom památném finále přiložili do kamen opravdu všichni a tělo na tělo se drali do cíle. V poslední zatáčce se to pak stalo. Číňan nespokojen s prozatím druhou pozicí přihodil snad o lopatku více a překonal nejen na špici se ženoucího se Ohna, ale i fyzikální zákony. V tragickém oblouku pak smetl s sebou i zbylé tři upřence a všichni skončili v notně vytapecírovaných mantinelech.

http://www.youtube.com/watch?v=112CTYh05hY&feature=related

     Daleko za nimi jedoucí Steven pohodlně projel okolo té nečekané tragédie a zvítězil. Přál bych vám vidět v té chvíli jeho obličej. Ne, nezračila se v něm euforie pýchy. Takové tváře patřily jiným vítězům. V jeho tváři se zračil údiv, pokora, štěstí, a lehký úsměv. Jako by říkal: „Proč právě já jsem utrpěl takové štěstí! Čím jsem si ho zasloužil?"

     A až vám jednou osud nadělí cosi tak šťastně nečekaného, jako Prozřetelnost nadělila Stevenovi Bredburymu, nepropadejte panice. A nevracejte tu svoji zlatou tak, jak to chtěli po Stevenovi. Dary se totiž nevrací. Je to neslušné obecně. V tomto případě obzvlášť. Jsem moc rád, že ani Steven tento dar nevrátil. Ten dar musel být jistě až od samotného Boha.
    
     A to mne tedy opravdu nadchlo...

Líbilo se kocourkové? A kam dál? Tak mrkněte třeba sem:

Jsou věcí, která si za peníze nekoupíte I
Jsou věcí, která si za peníze nekoupíte II
Fenomén Sáblíková
Nikol Sudová
Jak mě závody rozbrečely
Nechápu