Holky to chtěj taky
Z Bobíčkova deníčku
(část 2.)
Besina je nejhezčí fenečka z naší dědiny a já ji miluju. Myslím si na ni už dlouho. Tuhle jsem jí nechal vzkaz ve velký boudě, co ji dvounožci říkají čekárna. Odpověděla mi, že až naprší a uschne, tak teda že jo a že půjdem ke kravínu. Ke kravínu chodí randit všichni pejsci. Je tam měkounká sláma a pěkně to tam voní. Myslel jsem, že se radostí zblázním.
Hned druhý den to ale přeznačkoval sousedův Žeryk, páč mi sdělil, že asi Besina musí být pěkně nadržená, když už vezme za vděk takovým dementem, jako jsem já. Asi žárlil, tak jsem ho ani nevyštěkal.
Čekárna je tajná schránka nás pejsků. Neprší tam. Když prší, tak tam čekají dvounožci. Čekají, až si to přismrdí takový velký plechový zvíře. To zvíře má kola a je dost nebezpečný. Když zastaví, syknou dveře a obluda vyplivne pár dvounožců a zase ty, co čekali v čekárně, spolkne. Dvounožci jezdí do města kupovat masíčko na ty řízky. Vzkazy si v čekárně nenechávají. Jen někdy, cestou z hospody, se samci dvojnožců vymočí do rohu. To ale není vzkaz, to je humus. Samice dvounožců tam nemočí nikdy.
Dvounožci nechodí značkovat, ale vzkazy jim nosí modrá paní s velkou taškou a tužkou za uchem. Když zazvoní v mžiku jsem u vrat, abych ji uvítal první. Pošťačka, jak ji říkají pánečci, si myslí, že ji chci pokousat. Ale není to pravda. Chci jen zabavit pánečka. Jak se jí začne omlouvat, zdrhnu nepozorovatelně do čekárny vočuchat tu naši psí poštu. Páneček mě sice volá zpátky, aby mě nepřejelo to smradlavý zvíře a vyhrožuje, že mi zakáže televizi, ale já nedbám. Láska je láska.
Ach jo. Prší. A jak. Už tři dny. Ani čumáček nevystrčím ze stodoly. Jak rád bych si vyběhl ven a vočuchal si všechny vzkazy mých žárlivých čtyřnohých kamarádů. Ale mám to marný. Voda je všechny vzala. Teda myslím ty vzkazy. Pánečci si povídali, že někde blízko voda vzala i nějaký domy, ale co je to proti mýmu trápení. Už jsem Besinku neviděl nejmíň tolik dnů, jako mám drápků na tlapce. Ani maličkej pozdrav jsem si nemohl přečíst. Ani telegram. Ani štěk. Ani čmuch.
Začal jsem z toho neštěstí výt. Pánečci říkali, že jsem se už asi dočista zbláznil. Už ani nejím. Misku mám pořád plnou, ale nemůžu do sebe dostat ani soustíčko. Ani na řízek mě nenachytali. Asi budu taky ten nadrženej, jak říká Žeryk. Kdybych nebyl obětí svých vášní, došla by i ke mně zpráva shůry, že pršet nebude věčně.
A taky jo. Odpoledne se obloha roztáhla a objevila se duha. Pánečky ten úkaz hned vytáhl ven a prý: „Honem mámo, pojď se podívat na tu nádheru." Běžel jsem se taky mrknout, ale žádnou nádheru jsem neviděl, poněvadž my pejsci jsme barvoplaší. Zato vůní bylo najednou milion a já ňufal vostošest. Byl jsem tak unešený, že jsem si ani nevšimnul, že se okolo mne mihl bílý obláček, má láska největší. Moje Besinka taky svým pánečkům zdrhla a hned na mě uhodila, že je už čas a vzala mě pod paži a že jdem jako na to rande. Tak jsme běželi ke kravínu... „Čekal jsem, že pánečci mě budou volat zpátky: „Malinkej!" Ááále nevolali.
Vrátil jsem se až večer. Nehubovali mě ani pak, jen mě pořád hladili a mazlili se se mnou a potutelně se usmívali. Byl jsem ten večer asi nejšťastnější pejsek na celým světě širým. Všechno jsem jim to teda nakonec vyklopil a oni se smáli pořád. Asi měli taky radost. Měli takovou radost, že zacinkaly skleničky a pořád si přiťukávali na lásku. Přiťukávali si tak moc, až jsme se s pánečkem potkali pod stolem.
Pak ještě párkrát zapršelo a zase bylo sucho a zase pršelo. Zrovna jsem si to mašíroval okolo obchodu, když jsem až venku zaslechl Pikuškovou: „Takový neštěstí, takový neštěstí!" hořekovala, jako by jí přinejmenším spadla chalupa. „To má určitě s tím podvraťákem Bobíkem. Pořád za ní brousil, potvora. Co si já s těma šteniskama teď počnu. Ani prodat se to nedá..."
Nejvíc ale nadávala na mýho pánečka. Teda fakt nevím proč. Vyváděla, jakoby měl mít s Besinou ty štěňátka on. To mě teda urazilo. To mě vážně dost urazilo. Raděj jsem se zdekoval, abych to neschytal ještě nakonec aji já.
Pak jsem nestačil zírat. Pánečkovi zazvonil mobil. Nevím, co mu madam volala, než přijal pozvání na odpolední kávu, ale tvářil se vážně, jako by ji měl jít rovnou žádat o ruku. Dostal jsem náhubek i vodítko, páneček vzal jakousi láhev, panička „modrý z nebe" a tak jsme se v plné zbroji vypravili k těm Pikuškům. Ještě nikdy jsem tam nebyl, tak jsem byl zvědavý, co přijde za bouřku.
Dvounožci jsou ale dost zvláštní. Čekal jsem, že se do sebe zakousnou, nebo se aspoň poštěkají a ono nic. Vůbec se nepoprali, dokonce ani na sebe nevrčeli, jen si pořád dolívali z té láhve a přiťukávali si a ani žádná jiná bouřka se nekonala. Pořád jsem jen slyšel: „To víte, ta příroda. ta příroda. Ta si poroučet nedá!!" Dostali se z té přírody do takové nálady, že nás nechali s Besinou o samotě. Ale Besina byla ten den na můj vkus dost vážná. Inu máma. Hned mi taky hrdě ukazovala svých pět malých štěňátek. Pořád je hladila a olizovala a rovnala a vočuchávala a já byl pyšnej, jako bych vyhrál přinejmenším Tour de France.
Já Bobík II. jsem koukal na pět potomků a čekal jsem, který z nich bude korunován na Bobíka III. To bude ten, co si ho vezmeme domů. Páneček to musel dobrovolně po víně slíbit. A pak prej, že jsme bez rodokmenu. Večer jsem to šel povědět mýmu tátovi, co je pochován v rohu naší zahrady. Byl by asi taky hrdej dědyn. Co na tom, že se náš Bobíček nejmenší motá pořád pod nohy, honí se za svým ocáskem, plete si nožičky a každou chvíli ho někdo přišlápne. Musím ho všechno naučit. Musím ho vychovat, aby byl z něho pořádnej pes, dobrej hlídač a úplně nejvíc nejlepší kamarád.
„Malinkej!" volá panička, jak je u nás zvykem volat na pejsky. Ani jsem se neotočil. A ani mě to nenapadlo. Už mně to jméno nepatřilo. Už nejsem malinkej, víte? Jsem táta.
(Omluvte prosím jazyk, ale jen jsem přepsal Bobíčkův deníček, jak to naškrábal drápkem. Nevím jak vy, ale my tak doma mluvíme a pejsci mají setsakra tenká ouška...)
Líbilo se kocourkové? A kam dál? Tak mrkněte třeba sem:
 Předchozí | Další  |
