Houbový král

Houbový král      Tak tedy jestli si myslíte, že žádné záhady nejsou, tak já vám říkám, že teda jsou. A jestli tomu nevěříte, tak dál už raději ani nečtěte. A jestli je vám už tedy všechno jasný, tak si raděj dejte kafe a nohy na stůl a pusťte si třeba zprávy. Mně se to prostě stalo.

     Ten rok jsem léto trávil na Vysočině. Kde? Tak to vám taky neprozradím, byl bych bláhový. To pak by turisti z toho udělali poutní místo, něco jako ve Francii ty Lurdy nebo co, a všechno by tam pak zničili a pošlapali a zaneřádili a zaplavili odpadky a kouzlo by zmizelo jako nic. Budu tomu říkat třeba Letonice, to kvůli tomu létu.

     Pár dnů pršelo a pak se udělal pařák jak v tropech. Na houby zkrátka ideální klima. Brzo ráno, ještě za úsvitu, si to tedy mašíruji k lesu. Tam jsem toho divouse zahlédl poprvé. Do obličeje jsem mu proti vycházejícímu slunci mnoho neviděl. Na jeho skromném obleku ze světlé obnošené látky byla patrna nepříliš pečlivá údržba. Pohled mi ale sklouzl na jeho ruce. Veliké, masité, bílé - ano, velice zvláštní odstín bílé to byl. A v jedné té tlapě držel košík.

     Víte, kdyby v něm nesl zlaté cihly, nebyl bych překvapen víc. Rozeznával jsem snad všechny druhy hub. Vřeckovýtrusé i stopkovité, pstřeňovité a chorošovité a hřibovitými jsem byl vždy nadšen. A tenhle ten zvláštní exot měl košík napěchovaný snad těmi nejkrásnějšími exempláři navíc v tak exportním provedení, že atlas hub je proti tomu jen ubohá kopie. Praváci, dubáci, křemenáči a kozáci, lišky a holubinky si ve vzájemné symbióze hověli se vzácným a výtečným hřibem bronzovým.

Houbový král      Zacloumala mnou závist. „Kde jste tu nádheru našel?" zeptal jsem se, ale odpovědělo mi jen takové zvláštní zašumění: „Vessséé, vessséé", které bych mohl s trochou dobré vůle přeložit jako: „V lese, v lese..."

     Přidal jsem do kroku. Byl jsem ochoten ujít kilometry, prodírat se houštinami do umdlení, slézal smrtelné srázy a spouštět se do roklí, jen abych naplnil takovou nádherou i košík můj. Houbařství je vášeň, posedlost a taky zabejčilost a radost z objevu, jakou snad mají už jen badatelé. No, hádáte správně.

     Běhal jsem zbytečně! Kdybych měl mé snažení ten den shrnout, tedy: Nenašel jsem ani UKA. Tedy slušně řečeno.

     Druhý den jsem si přivstal, vzal to pro jistotu poklusem, takže jsem do lesa dorazil ještě před svítáním. Tam jsem se trochu zklidnil a provrtával pohledem každý záhyb. A zase nic. Jen pár kozích bradek se mi vysmívalo z tlejícího listí a nevábný smrž mi smrděl na zpáteční cestu. Toho exota jsem potkal až u hospody. Mračil se na mě a svůj košík raději přikryl šátkem a tak jsem se do žádných řečí raději nepouštěl. Ale ten košík, víte? Ten košík měl zase naditej jako včera.

     Byl jsem plný nespravedlnosti a pomsty a musel jsem se někomu svěřit. Zavolal jsem Edovi. Eda měl dost dobrých vlastností. Jednak to byl můj kamarád, navíc stejně zavilý houbař jako já a navíc policejní vyšetřovatel.

Houbový král      „No počkej, to přece nejde zavřít někoho, že nasbírá víc hříbků?" bránil se. „Závidíš? Nebo co?"

     „Je divnej, divnej patron to je, kdybys toho člověka viděl, souhlasil bys," křičel jsem do telefonu, jako blázen. Eda ale nebral moje argumenty vážně a smál se mi, jak mě má houbařská vášeň docela okradla o rozum.

     No počkej, já na toho houbovýho mága přece jen vyzraji, umínil jsem si. Příští noc jsem si vzal spacák, zamaskoval se na kraji lesa jak paragán a čekal na rozbřesk. Nebyly ani čtyři, když jsem uslyšel šustot. Rychle jsem se sbalil a jal se toho tak zvláštního houbaře stopovat. Stále jsem ho pronásledoval v uctivé vzdálenosti, ale nemohl jsem si nepovšimnout, že tu se shýbl, támhle něco sebral, no řeknu vám, že se snad s těma houbama snad i mazlil, jako já se svým kocourem.

     „Křust!" Suchá větev mě zradila. Divous se bleskurychle otočil a ve vteřině byl u mě. Konečně jsem mu měl možnost pohlédnout do očí. Zlý pohled a zvláštně svrašilý obličej nevěstil nic dobrého. Pak popadl svou houbařskou hůl a aniž jsem stačil zareagovat, praštil mě do hlavy tak silně, že jsem ztratil vědomí.
     Probudil mě až slabý deštík. Vlasy jsem měl slepené krví, šaty zmatlané, jak poslední opilec, v hlavě prázdno a tupo. Zdálo by se, že tady by měl můj příběh končit, neboť jsem toho člověka od té doby již neviděl. Ale nekončil...

     V září mi zavolal Eda.

     „Kamaráde!" povídá mi o něco později ve své kanceláři. „Sedni si a hlavně se něčeho drž!" a strčil mi pod nos jakýsi spis. „Před měsícem zemřel jakýsi osamělý důchodce Jan Lošák," začal Eduard. Na tom ještě není nic divného, to se stává. Protože však neměl žádné příbuzné, připadl jeho domek státu. Příslušná komise, která se zabývala jeho pozůstalostí však přišla na pozoruhodné věci. On v tom baráku neměl snad vůbec nic. V obou cimérkách, mno, nevím jak bych to nejlíp vyjádřil, snad by se dalo říct, že zahradničil. A víš ty, co pěstoval?"

Houbový král      „Vím já? Počkej, snad ne houby?"

     „Právě. Pěstoval to jako pelargónie. A k tomu všechny možný druhy, co si jen vzpomeneš. Tady máš oficiální zápis."

     Koukal jsem na Eduarda, pak zas do těch lejster a snažil se uvěřit a nezbláznit se. „Pěstoval houby? To snad ani není možný!?"

     „Je kamaráde, rostlo mu to všude, jako nějaká buřina až do samýho konce a pak se to úplně rozpadlo. A víš, že to nikdá nejed? Ale k tomu ještě dojdu. Mně to spíš přijde jakoby ty houby v lese spíš zachraňoval před takovýma jako jsme my dva. Před houbaři..."

     „Prosím tě a můžeš mi říct jak to ten Lošák..., no ten exot dělal? Japončíci prý už pěstují lentinus edodes, teda šii - také, ale pěstovat hříbky? Naše hříbky? To je přinejmenším na nobelovku."

     Eda mi podal jakousi zažloutlou fotografii. „Víš, to ale není jediná záhada. Je to ten člověk co tě tak v lese zřídil?"

     Přikývl jsem. „Jo, je to ten člověk..."

     „Právě, že to asi ani člověk není!!"

     „Jak to, že zase není, nebo nebyl člověk?"

     „No, asi za čtrnáct dní si najednou kdosi vzpomněl, že vlastně nebyl zemřelý ohledán a lékařem nebyla zjištěna ani příčina smrti a jestli nedošlo třeba k cizímu zavinění a takový ty věci a tak se rozhodlo o jeho exhumaci. No, takovej úřední kiks. A ostatky, myslím lidské ostatky jak je známe, se vůbec nenašly."

     „Cože? Už za čtrnáct dnů?"

Houbový král      „To, co po něm zbylo, byla jen jakási tlející houbovitá hmota. Poslal jsem to na rozbor do naší laboratoře a tady máš výsledek!"

     Víte, já to nechci stále připomínat, ale o houbách toho vím dost. Nechyběl tam aneurin, riboflavin, kyselina nikotinová, biotin, ani kalciferol. Z nerostných látek pak draslík, hořčík, železo, fosfor - dokonce to odpovídalo procentuálnímu složení.

     „Ty Edo, koukám, že jste vlastně pohřbili houbu. Už jen to jeho houbový jméno že jo, Lošák, Lošák..."

     „Jo kamaráde, houba to byla, normální houba, takovej jejich houbový král. Zatímco on jim zachraňoval životy a umožnil houbám dožívat v klidu, v jakýmsi domově důchodců, ty ses za nima honil jak za trofejema."

     Jedna myšlenka mě ale přece jen rozesmála: „Mě vlastně zlikvidoval hříbek!"
     A pak že záhady nejsou.

PS: ...po stránce chemismu vidíme, že houby jsou podobnější živočišným organismům více než rostlinným. Potvrzují to charakteristické látky pro těla živočichů, jako například glykogen, chitin, močovina...

Houbový král