Jak mě závody rozbrečely

kapitola 7. z románu: Účes pro zvlášť slavnostní příležitost

Prázdniny jsou jako zmrzlina nebo nanuk. Sotva se do nich zakousnete rozplynou se a jsou pryč. Nejhorší bývá poslední týden.

Já se však na konec prázdnin těšil ještě víc, než-li na vánoce. Poslední týden jsem jezdil k babičce. A já měl úžasnou babičku. Možná, že nepatřila k těm, co skáčí přes plot a zase zpět pro pírko. Její sousedé, Vodičkovi, vybudovali mezi pozemky dvoumetrový plot a uznejte, že na takovou výšku by musela být v ženské kategorii mistryní světa. Babička nenosila ani sukni s hlubokými kapsáři, ve kterém by skryla kdejakou kůrku, nebo nějakou jinou dobrotu. Dokonce si ani nepamatuji, že by trousila všelijaká mudrosloví, abych je mohl později případně trousit i já. Ne. Opravdu. Neskákala, netrousila a chodila bez kapsářů.

Jasně si ale pamatuji její králičí řízky, miniaturní hodobóžové koláčky a růženec. Její motlitby byly dlouhé, předlouhé. Měl jsem pocit, že bývaly delší, než moje prázdniny.

Moje babička měla ale něco, čím se mohl pochlubit málokdo. Měla dům u silnice v Bosonohách. Ani na tom by nebylo nic zvláštního. Běžné a nuda, řeknete si. Ale až se dozvíte, co to bylo za silnici, možná budete i trošičku závidět. Poslední srpnový týden se proměnila, ta tak obyčejná a šedá betonová silnice, v trať. A v jakou! V závodní trať! Tím už se může pochlubit málokdo.

A má babička, představte si, bydlela šťastně jen kilometr od startu a cíle té nejslavnější a největší motocyklové a automobilové Velké ceny, jaká se kdy u nás jezdila. Jen pobýt mezi těmi dvě sta, nebo tři sta tisíci diváky, co se tam tenkrát pravidelně každý rok sjíždělo, tak to už byl sám o sobě velký zážitek.

A představte si, že každá každičká lidská dušička, co tam každoročně přišla, počala vysílat jakési přání a těch přání tam bylo tolik, že když se to všechno sečetlo a spočítalo, tak to byla síla. Ono by se to dalo docela jednoduše nazvat fandovstvím. Fandovství k té úžasné, těžké, ale krásné a téměř horské trati, i když dílem měla jen kluzký kostkový povrch a dílem to byla betonka. Fandovství k motorům a k motorismu vůbec, fandovství k jezdcům, co se derou kupředu, riskujíce zdraví i život, pro to mámivé světské pozlátko úspěchu.

Mohl bych i oprášit jejich jména, neboť si na ně stejně dobře vzpomínám, jako na zvuk závodních motorů, zanechávající za sebou pach ricinového oleje. Ale to jsou zážitky stejně nesdělitelné, jako pohled na panorama Beskyd. A je dost možná i jisté, že v tom byl i kus lásky. A když se vám taková láska propojí mezi stovkami tisíc srdcí, musí to v člověku zůstat až do smrti. A můžete třeba právě sedět v zubařském křesle, nebo můžete třeba plavat u maturity nebo se topit v rybníku, či být docela na dně, ale zůstane to v člověku kdesi uvnitř stejně, a nikdo vám to z té vaší duše už nevodpáře.

Já musel být u všeho. Ačkoliv tréninky se jezdily až ve čtvrtek, už v pondělí jsem významně upozorňoval maminku, že je čas!

„A co k holiči? Vypadáš po prázdninách jako ten Ezau!" řekla a a já se musel jít potupit. Vrátil jsem se s takovým výbrusem, že by mě záviděli i mnohé závodní motory. Bylo mi to ale fuk, jen když jsem měl tu „vstupenku na závody" v kapse. Vlastně na hlavě. A to přece stálo za to.

Musel jsem být u všeho. Musel jsem přece sledovat, jak muži se stupačkami lezou po telefonních sloupech a natahují traťový rozhlas, jiní pak z nákladních aut skládali pytle s pískem a upevňovali je k patám sloupů, kdyby se náhodou některý z těch bláznů, jak říkala babička závodníkům, nevešel na tu betonku. Byl jsem i u toho, když se kolem celé tratě, těsně kolem krajnice natahovala gumová lana, aby oddělila hlediště od jeviště. Ta pomyslná linka byla přesně tak tenká, jako hranice mezi životem a smrtí. A stejně tak blízko.

Musel jsem pak být rozhodně ve čtvrtek při prvním tréninku, i když celý den lilo, jako by závodní trať potřebovala ještě pořádně spláchnout. Babička lamentovala, že budu z toho ještě marod a nebudu moci jít do školy a že to mamince nevysvětlí a Jožkovi už vůbec ne. Jožka, tak to byl můj tatínek. Já jsem si ale říkal, že pršet nemůže do nekonečna a stál jsem u tratě i celý druhý den a sledoval snažení těch statečných jezdců. V pátek už ani nepršelo, ale lilo. Spršky vody jim stříkaly od zadních kol, ale oni nedbali, neboť si chtěli vyjezdit to nejlepší místo na startu.

A přišel den nejslavnější. Přišla neděle. Když jsem se probudil, bylo už všude tolik lidí, že když jsem chtěl vyjít z babiččina domu, musel jsem se slušně obléci. „Tatí, pojď už!" dotíral jsem, neboť jsem si chtěl zajistit to nejlepší místo abych to všechno dobře viděl. Ten mě ale odbyl, neboť pouhým pohledem z okna zjistil, že nejlépe bude, když přejdeme na druhou stranu silnice, kde je vidět o zatáčku víc. Měl pravdu. Jeho příbuzní, soukmenovci, souputníci, rodáci a místní stréci si postavili hned k protějšímu lanu řadu stolů a na ně bohaté občerstvení. Kousek dál stálo několik soudků piva a pár demižónů. Tak to byl pořádný důvod.

Tatínek ale pořád něco vyjednával a pořád nešel a já viděl, že je zle, neboť už projelo pořadatelské auto s červenými praporky a uzavřelo trať. A taková uzavřená trať, to je ještě asi přísnější než uzavřená hranice, neboť pořadatelé už nechtěli na druhou stranu pustit ani myš a ta by tou hranicí proběhla. To by bylo aby si takoví nerozhodníci pobíhali sem a zase tam. To by byl pořádek, aby si každý dělal co chtěl.

Když jsme se s tatínkem konečně dostali ke špagátu, jak říkal lanu, zbývalo do startu jen pár minut. Tísnili jsme se ale kdesi v páté řadě a já neviděl ze na silnici ani kousíček. Vzal mě za ruku a chtěl mě ještě protáhnout za stréci na tu druhou stranu. Ale neprotáhl. Ve vteřině tu byl jeden policajt a hned druhý a ještě muž se žlutou páskou a hned: „Kampak pane! Máte rozum? Copak chcete to dítě zabít?"

„Ale já tam mám rodinu! Tam na druhé straně!" ohnil se tatínek a mě ho bylo líto, protože nelhal, neboť opravdu na druhé straně byl stréc Vilém a Ludvík a Adolf, teta Bóža, co měla jedno oko skleněné, i Jenda Faverů, který ji jako kluk to oko vystřelil prakem. Vypadalo to, jakoby pořadatelé neměli ani kousíček srdce, ale zato nejvyšší potřebu separace rodinných příslušníků.

Začal jsem skoro natahovat, neboť ten tak slavný okamžik, na který jsem se nevýslovně těšil, prošumí okolo mne, jako bych ani nežil. Neměl jsem ani výhled, ani program. Tu pojednou mi dal tatínek startovní listinu do jedné ruky a tužku do druhé a povídá: „Rozřež to, ať aspoň vidíme, kdo jede!" a já, minutu před startem, jsem tužkou řezal to, co měli dávno udělat v tiskárně.

„Čím to kudláš? Ty nemáš ani nůž? Seš ty vůbec chlap?!" zlobil se tatínek a vytáhl svůj houbařský a napodobil mě v kudlání. Byl lepší. Třicet vteřin do startu.

„Pusťte toho kuliferdu dopředu, vždyť tady nic nemůže vidět," ozval se kdosi a jiní mě prostrčili až ke špagátu. Ten kdosi byl pan Vodička, co natáhl babičce ten tak vysoký plot. Hned jsem ho měl radši a i ten plot se snížil na polovic. 

Tak mi pan soused odhalil pohled, kterému jsem nemohl uvěřit. Byla to sice stejná betonová silnice, jako včera, jako předevčírem, jako kdykoliv před tím, přesto ale úplně jiná. Slavnostní, čistá, lemovaná stovkami pestrobarevných lidiček v očekávání. Možná, že to byl jen ten můj pocit někde hluboko uvnitř, možná, snad. 

Na rozjímání ale nebyl čas, neboť, hlasatel už odpočítával poslední chvíle do startu stopětadvacítek, kterým se říkalo ňafinky: „Deset vteřin do startu, pět, čtyři, tři, dva, jedna a odstartováno," volal vzrušeně.

A pak jen ticho. Místo řevu motorů, které jsem očekával, přišlo ticho. Básník by tvrdil, že se rozhostilo. Jedno obrovské ticho na druhou. Ticho, jako když najednou všude vypnou proud. 

Víte, to bylo ještě v dobách, kdy se motocyklové závody startovali s motory v klidu a jezdci museli svůj stroj roztlačit pár kroků, než to v něm chytlo a zabublalo a zaburácelo. Pak už jen zbývalo naskočit a zalehnout na nádrž a vytočit motor do vysokých otáček a vyrazit.

„Jako první vyráží...," komentuje dramaticky hlasatel, ale jeho hlas zaniká v desítkách sirén motocyklů a já nevím o tom dramatu zase nic.

„Nic si nepiš, nebo nic neuvidíš," ozývá se kdesi daleko za mnou tatínkův hlas. „Pamatuj si jen čísla!" přikazuje mi v posledních vteřinách, ale to už se blíží celá smečka motocyklů zabírající celou šíři silnice a ta řvoucí mnohohlavá saň se řítí kupředu.

Ohlušující sirény závodních motorů mě rázem sráží do kolen. Rozšiřují se mi zorničky a nesmírný hluk mi proniká snad až k hrudi. Chvěji se úžasem i strachy, ale čísla v hlavě zůstávají. A pak opět ticho, které ruší jen některý z opozdilců.

„2, 3, 14, 23, 27, 54, 18, 1," hlásím tatínkovi a smolím těch osm prvních do programu. Okolní nevěří vlastním očím. Není přece možné si zapamatovat tolik jezdců v prvním kole.

„To je nesmysl, to si ten kluk vymyslel, no řekni Karle!" obrátil se pan Vodička na svého souseda. Ale Karel si tak jistý už nebyl. „No, víš, vona ta dvojka Degner tady byla první, aji ta druhá Fügnerova emzeta s trojkou, pak jela čtrnáctka Svensson, ten Švéd to jo, ale dál nevím, kdybys mě zabil."

Ještě, než jsem svůj postřeh stačil dosmolit, hlasatel mi pořadí potvrdil podle traťových komisařů z Veselky. Dokonce i pořadí našeho Bartoše s jedničkou na osmém místě. Pojednou jsem zjistil, že můj program koluje v diváckém davu a já nemám v rukou zase nic víc, než tu tužku.

Devět dlouhých minut uplynulo a všichni napjatě očekávali průjezd závodníků ve druhém kole. Tak dlouho to trvá. Ke všeobecné radosti se ale jako první objevuje bleděmodrý stroj s jedničkou na kapotě. Bartoš projíždí a já počítám. Jedenadvacet, dvaadvacet, třiadvacet..., sedm vteřin, tak jak mě to naučil jednou v horách tatínek, když se blížila bouře.

„Ten jede!" uznale za ním pokyvuje Karel. 

Je to dobré. Teprve pak se objevuje stříbrná emzeta, ale co to? Je to vůbec možné? Těsně za ním v závěsu se řítí naše druhá čezeta se Standou Malinou za řídítky. Je to skvělé a diváci šílí nadšením, neboť fanoušek má ze všeho nejraděj, když vítězí ten jeho jezdec a jeho stroj. To však přece nejsou jenom diváci a fanoušci, jsou to přece jen lidičky a lidé někdy mívají veliké srdce.

„Vydržte, kluci, vydržte!" stačí ještě zakřičet za naším druhým želízkem pan Vodička, ale to už zaniklo v hukotu mnoha dalších sirén středu pole.

Tenkrát z těch kluků vydržel jen Bartoš, ale byl nejlepší. A být první, jednička, šampión, tomu se nemůže rovnat ani sto druhých. Když pak projížděl okolo nás po šesté a tedy naposledy, zvedl se v hledišti mrak programů i holých rukou, aby tak každý pozdravil svého hrdinu. Možná, že je to trochu nadnesené, ale já v tu chvíli, v těch několika vteřinách průjezdu vedoucího jezdce ucítil, že jsem jen malou částečkou celku a přeji si jen to, co všichni ostatní: „Vydrž!"

V přestávce se tatínkovi zamýšlený husarský kousek podařil a protáhl se na druhou stranu ke strécovským stolům, tam, kde bylo vidět o zatáčku víc. I se mnou. Měli jsme štěstí. Stréci Faverovi se asi neudělalo dobře a šel zvracet nedaleko na hřiště místního Sokola. Židle byla tedy volná.

„Copak motorky, to nic není," mudroval zrovna při našem příchodu stréc Vilém. „To před válkó, ta bylo jiný kafe. To tady jezdily auta: Chiron, Caracciola, Siamský princ Biró, Farina, nebo Nuvolari. To byli aspoň borci. Třeba v šestatřicátým, když Nuvolarimu začal v posledním kole stříkat olej. To valil špric až tady za ty stoly. A sténě vyhrál."

„Co kecáš, Vildo, co kecáš. To bylo až v pětatřicátým a nevyhrál, ale byl druhej. Vyhrál Chirón a dost řečí. V šestatřicátým se vůbec nejelo," rudl už Ludvík.

„Ty, Ludvo, neštvi mě, ty do mě répeš už vod rána. Bylo to v šestatřicátým a hotovo. Dyť sem si téden po tom bral Anču Pazderovó, tak nekecé."

„Hošani, držte už ty čuně, hlásijó vopravy třistapadyn," snažil se jejich rozepři zadržet Adin. Z oprav jsem nezaslechl stejně nic. A ani Adin, stréc Adolf, protože zavrčel: „Tak jede ten Franta Šťastné, nebo nejede?"

„Sténak to bylo v šestatřicátým," nepřestával klapat stréc Vilda, „že Jožko?" 

Tatínek si to už asi také nepamatoval, ale pro klid v rodině prohlásil diplomaticky: „To jsme byli ještě mladí a Masarykův okruh se jezdil obráceně."

„A co provedl?" zajímalo mě, neboť když se přece něco přejmenuje, musí dotyčný něco provést. 
„Nic neprovedl," řekl tatínek a smutně se na mě podíval.
„Tak proč se teď jmenuje Závod družby národů? Tatí, Družba to je jeho jméno, nebo příjmení?"
„Už jedó!" utnul naši řeč Adin a tak zachránil tatínka od vysvětlování.

Smečka jezdců se prořítila kolem nás. Ne, ne. To už nebyly žádné kolibří ňafinky. Byla to síla. Dlouho koukám na záda s modrým pruhem. Šťastný. František Šťastný. Žádný jiný v našich fandovských srdcích na něho neměl. 

„Kolikátej jel Franta?" ptali se všichni, neboť Šťastný byl tak zamotán do klubka, že ho přehlédli jako nic. Věděl jsem, že jen čtvrtý za Gustavem Havlem, Australanem Hintonem a tím Němcem, ale průjezdem třistapadesátek jsem byl tak fascinován, že jsem oněměl. Probral mě až Jenda Faverů, který se vrátil ze hřiště. Byl zelený a nevypadal dobře.

„Jak jedó, hošani?" zeptal se mechanicky a zkušeným pohybem si odzátkoval další flašku.
„Jeníku, kdo vyhrál v šestatřicátým? Nuvolari, nebo Chirón?" probral se ale Vilda.
„H...., Chirón! Rosemayer vyhrál. Rosemayer. Víš prd. Tys věděl dycky prd, Vildo!" 

Pomyslel jsem si, že Jenda to asi ví nejlépe, když svůj názor podpořil tak silnými výrazy. 

„Nechlemté už to pivo!" podívala se na něho teta Bóža škaredě tím svým zdravým okem a tahala se s ním o láhev. Jenda Favera v tom nerovném souboji pak ztratil stabilitu a zahučel mezi stoličky. Než se to všechno urovnalo a poskládalo, utřelo a odneslo jeho bezvládné a unavené tělo domů, jelo se poslední kolo.

A zase ten les rukou, zase to veliké mávání, neboť ten Franta fakt jel první a dlouho nic a lidi byli na vrcholu blaha.

„Jede jako hodinky, jako ty hodinky," pronesl Adin do toho ticha, které tu po něm zůstávalo, neboť Šťastný měl fakt velký náskok.
„Pravý Švýcary, pravý Švýcary," přibrukoval Ludvík a už mu byl i ten Nuvolari ukradenej.
„Jo, jo, zlatý česky ručičky," dodal už jen Adin a v rodině byl konečně klid. Jen mě to nebylo docela jasné, jak to s těma českýma ručičkama ve Švýcarsku je.

Po dlouhé pauze se řadí ke startu dvěstěpadesádky. Řazení na startu jde tentokrát pomaleji a pořadatelé začínají mít zpoždění. Jakoby se najednou nikomu do závodění už ani nechtělo. Ani jezdcům ne. I obloha se zatáhla a začíná mi být chladno. Ale trať je uzavřena a tak můj svetr je ode mne odříznut červenými praporky.

Jakoby všechny čekalo něco výjimečného, něco, co nebude nikdo schopen strávit, nebo rozumně si přebrat. Muselo to ležet nad tímto kouskem země už před tímto startem. Muselo tu něco být. Krom nastávajícího chladu jsem cítil i to. 

Pak přichází nešťastné šesté kolo. Na zadní kopcovité části trati mezi Veselkou a Pisárkami začíná pršet. Na kluzkém povrchu havaruje Australan Brown, ale vyvázne jen z odřeninami.

„A je tu další pád," ozývá se znova hlasatel. „Erik Hinton ve snaze předjet Kassnera a Baltisbergera měl těžký pád a zůstává ležet na silnici! Je těžce raněn!" Mezi diváky proběhlo vzrušení. Počalo mě mrazit v zádech a naskočila mi husí kůže. Snad to bylo tou vlezlou zimou, snad to bylo právě v tom okamžiku, kdy se vedoucí dvojice blíží k Farinovým zatáčkám. Do Farinek už ale dojel jen jeden z nich. Kassner. Hans Baltisberger ve snaze ujet svému soupeři najel v zápalu boje na mokrý pruh, jeho stroj dostává smyk a kapotáží zachytává o vozovku. Baltisbergerovo tělo je vymrštěno do výšky a on padá dolů na vozovku vstříc smrti. Je to absolutní, nezvratné, konečné. Jeho stoj stačil prolétnout mezi stromy do diváků a mnoho jich zranil.

Na trati se rozječely sirény. Ty opravdovské. Záchranné. Sirény sanitek. Lidé mlčí a je ticho. Jen tu a tam projíždí nějaký jezdec. Závod přerušen nebyl a dojíždí se setrvačností do konce. V posledním kole však nikdo nezvedá ruce a nikdo nemává vítězi programem, neboť vítězem se tu stal osud. Když pak hlasatel oznámí Baltisbergerovu smrt, všichni povstanou, někdo sundá čepici a hledí do toho ticha se sklopenou hlavou, jakoby hledal odpověď: Proč?

Drobně prší a to ticho se tu opravdu rozhostilo. I bez básníka.. Prší na okolní střechy, prší na silnici a prší na obnažené hlavy. Tu odpověď ale nenajde nikdo, neboť lidé ji hledají co svět světem stojí po celý život. Zní německá hymna na počest vítěze, ale všichni to cítí jinak. I Kassner sundává na stupních vítězů zlatý vavřínový věnec a pokládá ho k nohám, neboť jeho sláva se nyní rovná jen tomu bobkovému listí. Je to pocta Hansi Baltisbergerovi, úcta k jeho tragédii a úcta ke smrti jako takové. Ke smrti se kterou smířit nejde se a ve které jsou si všichni lidé rovni. Na ten pocit nikdy v životě nezapomenu. Nikdy.

Ten den, ten tak tragický den, mi přinesl hodně. Asi nebude v životě důležité znát všechna čísla a ani to, kdo a jak a který rok kdy vyhrál. Jsou lidé, kteří hromadění encyklopedických znalostí zasvětí celý život a možná, že jsou i ve společnosti vážení. Ale pak, na konci své cesty zjistí, že žili zbytečně. Docela zbytečně. Nepoznali radost a nepoznali smutek. Neprožili si nadšení a nebrečeli žalem. Prostě nežili. Jak by řekl Jenda Faverů: Žili na prd...

Ještě ten večer mi tatínek v jednom stánku koupil první nůž. Rybičku. Abych už nebrečel. A abych byl chlap.


Celý román najdete zde:
http://www.e-kniha.eu/uces-pro-zvlast-slavnostni-prilezitost-roman.html

Naše televizní stanice (ne všem je umožněno sledovat Novu sport), internetové zpravodajské weby i ostatní masmédia GP silničních motocyklů ignorují a dávají přednost kopané, potom dlouho nic, pak hokeji a potom zase nic. Asi 10x častěji se dozvíte, jak si nějaká nagelovaná fotbalová primadona udělala bebínko, než výsledky závodu mistrovství světa.Všem fanouškům doporučuji navštívit:
official website moto GP
Najdete zde zdarma po přihlášení: Všechny historické výsledky MS silničních motocyklů, Live Timingy právě probíhajících tréninků a závodů moto GP, rozhovory a mnoho dalších zajímavosti z tohoto atraktivního prostředí a po zaplacení poplatku můžete sledovat i všechny přímé přenosy. 

Líbilo se kocourkové? A kam dál? Tak mrkněte třeba sem:

MotoGP Brno 2015? Startovní listina MotoGP 2015, Startovní listina Moto3 2015, Startovní listina Moto2 2015, Kalendář MotoGP 2015, Proč se říká: jezdí jak "Širón", Jak mě závody rozbrečely, Poslední koláče pro Garyho Hockinga, Farinova zatáčka, Naši vítězové v seriálech MS, Víte jak vznikl pojem pool position?, Kevin Schwanzt, Proč a kdy a kde vznikl blatník, MS silničních motocyklů od roku 2012,