Není nad pitný režim pana profesora
(kapitola 5. z připravovaného románu: Účes pro zvlášť slavnostní příležitost)
„Už je půl!" slýchával jsem dvakrát týdně. Znamenalo to, že jsem měl vyrazit na cestu nejdelší, na cestu do hudební školy. I Afrika musela být blíž. Hudební škole jsem neřekl jinak než hudebka. Vlekl jsem se kolem žudrů jak velbloud saharskou pouští. Cesta se mi zdála nekonečná a mně to přišlo, že musím dojít snad fakt až do Káhiry. V jedné ruce jsem vláčel futrál s houslemi a v druhé nemožně těžké a velké desky na noty. Byl jsem nepřehlédnutelný. Moji spolužáci si užívali a běhali si po ulicích a hráli fotbal a blbli a ještě stačili po mě pokřikovat: „Fidliboys, fidliboys!"
Jednou se mi podařil zvlášť husarský kousek. Dovlekl jsem se do hudebky z posledních sil až k samotnému panu profesorovi. 
„Cvičils?" zeptal se mě jako ostatně obvykle místo pozdravu. Zalhal jsem. Také jako obvykle.
„Každý den?"
„Ano, každý. Dokonce ještě dneska jsem cvičil!"
„Nevídáno. Tak si vezmi Ševčíka a ukaž se," zapochyboval profesor.
Vyndal jsem tedy Ševčíkova cvičení, což byl ten nejodpornější a nejnudnější hudební sešit a nalistoval příslušnou stránku. Celou věčnost mi trvalo, než se mi podařilo ten tak často hraný a tedy salátový výtisk urovnat na stojanu. Profesor Svozil již měl oči v sloup, ale nakonec se mi to přece jen podařilo, aniž bych stojan převrhnul.
Otevřel jsem futrál a ejhle... Chybička se vloudila. Housle ve futrálu nebyly.
„Je to vůbec možný?" zařval profesor. „Jít do houslí a nevzít si nástroj! To je jako jít hrát fotbal bez mičudy, nebo jezdit na motorce bez motorky, jít na rande bez..., ale co to povídám!"
„Ano", sdělil jsem mu. „Je to možné. Říkal jsem vám, že jsem cvičil ještě dneska..."
„A co!" okřikl mě jako nějakého vořecha.
„A pak jsem zaslechl, že je půl, sbalil jsem fidlátka a běžel" a z nemluvy se počal rodit diskutér - začátečník. Ovšem bez zkušeností a bez nutného dílu asertivity.
„Já ti dám fidlátka, já ti dám hudebku!" řval profesor.
Profesor Svozil byl zapouzdřený cholerik. Nemohl za to. V mládí hrál druhé housle v symfonickém orchestru a silně toužil dosáhnout na housle první. Moc se kvůli tomu trápil. Pak začal i pít. Jednou při zkoušce se tak rozrušil, že zlomil dirigentovi taktovku a šel učit. Alespoň se to říkalo. Po takové životní prohře jsem mu nemohl zazlívat, že vyskakoval na mě při sebemenší chybičce, ale když zjistil tuhle fatální, vyběhl ze třídy a již jsem ho ten den neviděl. Ta hodina se mi líbila nejvíc.
Víte, naučit se hrát na housle, to je veliká oběť. Hlavně pro okolí. Z klavíru, či harmoniky můžete v začátcích zmáčknout nějakou nesprávnou klapku a vyloudíte tón falešný, ale je hotový a čistý. U houslí je tomu jinak. V začátcích to jen vrže a skřípe a rachotí a nemožně vibruje a takový začínající Kubelík, jakým jsem byl i já, přitlačí na smyčec. To vám pak housličky vyloudí něco tak příšerného, že utečou všechny myši z okolí a sousedé jsou na vážkách, zda-li nebyl vyhlášen radiační poplach a modlí se, kdy už bude tomu trápení konec.
Já vrzal a skřípal dlouho. „Kubelík z tebe tedy nebude," tvrdil profesor a velmi pomáhal svým pocuchaným nervům tím, že mě tahal za kratinké kotlety. Když se pak zklidnil pravil: „Běž se napít a budeme pokračovat. Pitný režim je pitný režim." Po takové hodině jsem byl nalitý a nacucaný jako lužní lesy po povodních někde u Hodonína.
Jednou se mi zvlášť nedařilo. Profesor zuřil, já trpěl. Vrzal jsem ten den tak strašně, že jsem probudil i samého ředitele. Vběhl do třídy a zařval: „Dost! To se nedá vydržet! Dej mi žákovskou knížku!" Co se dalo dělat. Dal jsem mu ji a on mi červeným perem napsal poznámku.
V životě poznámka neznamená nic mimořádného, jen taková noticka, nebo glosa k něčemu daleko závažnějšímu. Zde šlo do tuhého. Sám velký ředitel zval moje rodiče k pohovoru. Čekal mě výprask. A šlauch nehořel. Guma se jen seškvařila a druhý den ho maminka vyhrabala z popela. Naštěstí chtěla tatínkovi ušetřit nervy tak potajmu běžela koupit nový. On to ale stejně poznal a já dostal dvakrát. Pak se sešla rodinná rada a ta vyslala maminku.
Nevím, co maminka v ředitelně povídala, ale když vyšla, byla docela spokojená. Stala se členkou výboru SRPŠ, což je sdružení rodičů a přátel školy. Inu, umění je třeba přinášet oběti. Byl jsem asi opravdu nemožný muzikant, poněvadž do půl roku se stala rovnou předsedkyní. Zkuste nyní vyhodit syna předsedkyně. Kdo by pak tu funkci dělal? Karta se obrátila a více se musel snažit pan profesor.
I snažil se. Mezi mými sklenkami pitného režimu zkomponoval zvláště jednoduchý, ale líbivý motiv pro nejbližší hudební besídku. Ta se konala pravidelně každý čtvrt rok. Mně zatím účinkování na těchto předváděčkách míjelo jak trolejbus v noci v zastávkách na znamení. Kdo by to také poslouchal. Tentokrát však celý realizační tým, což byla moje maminka, tatínkova pravice, profesor Svozil a ředitel hudebky, tedy celý tento tým, sáhl až na dno rezerv a dokázal nemožné. Budu vystupovat!
Musel jsem cvičit do úmoru. Okolí bylo opravdu už zmořeno, ale nakonec jsme to společně zvládli. Jenomže... ,vystupoval na jevišti? A já???
Nakonec jsme se dočkali všichni. Shodou okolností padl můj první koncert na den, kdy mně bylo přesně 6 roků a 334 dní a zásahem numerologie a vesmírných sil od smrti samotného geniálního virtuóza Jana Kubelíka uplynulo 15 let a 106 dní. Nachlup. Co k tomu dodat. Není náhod. Král je mrtev - ať žije král.
V zákulisí bylo živo. Učitelé i žáci všech ročníků byli nervózní ještě víc, než moje maminka čekající uhlí. Bodejť by ne. V hledišti se shromáždil nebývalý počet rodičů, mnoho přátel sdružení i několik místních celebrit a dokonce tu byl i předseda Národního výboru se ženou. Šuškalo se, že není jeho.
Profesor Svozil pokaždé, když jsem ho míjel, připomínal mi to nejdůležitější, což byl dle něj pitný režim a podal mi skleničku. Poslušně jsem ji vždy vyprázdnil. „A nezapomeň na kapesník!" připomínal mi, abych si ho vložil mezi bradu, housle a klíční kost, aby můj výstup měl to náležité niveau. Tedy úroveň. 
Všichni se chvěli očekáváním. Já se chvěl strachy a také chladem, neboť jsem byl samozřejmě na tuto zvlášť slavnostní příležitost opět vtipně vybaven výbrusem účesu chlapečka - blbečka.
Nemusel jsem naštěstí čekat dlouho. Jako žák prvního ročníku, jsem přišel na řadu záhy. Konferenciér, což byl pro ten večer místní hudební skladatel Jan Vladimír Bor, oznámil všem přítomným můj výstup.
Vběhl jsem na jeviště, poklonil se a stokrát nacvičeným gestem nasadil housle pod bradu. Klavírista významně zvedl obočí a udeřil do kláves. Nechytl jsem se. Spustil jsem klidně housle k pasu, vytáhl z kapsy pečlivě maminkou vyžehlený kapesník a znova zalícil. Dosáhl jsem tak nejen úrovně, ale i jistého respektu u obecenstva. To ani nešpitlo. Druhý pokus dopadl daleko lépe, poněvadž doprovod se chytil přesně.
Odehrál jsem jednou motiv, pak lehká variace a refrén jsem se chystal opakovat po druhé. Když jsem byl asi v polovině, počal mě nevýslovně trápit močový měchýř. Podvědomě jsem zrychlil. Klavírista tu drobnou změnu postřehl a přiklusal i on. Byl to zřejmě profík. Než jsem motivek přehrál podruhé, válel jsem už docela slušné tempo. Nastaly variace. Ani příroda se však nevzdala. Tlak zkoušených ledvin byl již tak silný, že to hrozilo veřejnou ostudou.
Dal jsem se do díla. Trioly jsem střídal v takovém tempu, že by mi i sám Kubelík mohl závidět. Chačaturianův Šavlový tanec byl proti tomu procházka unavených velbloudů Káhirou. Byl jsem hotov dřív, než by jiný stačil naladit a přichystat si stojan s notami. Poklonil jsem se publiku a běžel na záchod, tedy na toaletu a dlouho, předlouho jsem si ulevoval, zatímco sál propukl v bouřlivý potlesk. Prý frenetický, říkali, ale to jsem zase nevěděl co to je. Slyšel jsem ho i já, tam na tom místě největší a nejslastnější úlevy, a dokonale jsem si to v klidu a v samotě vychutnal. Byla to úleva.
„No jestli takhle hrají žáci prvního ročníku, jakpak mohou hrát pokročilí?" udiveně zírali odborníci. Zázrak se však nekonal. Všichni sice zahráli slušně, ale ten večer jsem byl k nepřekonání. Pitný režim je zkrátka pitný režim. Jen pan profesor Svozil v koutku usilovně o něčem přemýšlel. Záměr autora byl pravděpodobně asi trošičku jiný, než to předvedl jeho interpret.
„Bylo to kouzelné, tak milé a tolik jistoty. A s jakou rychlostí to zvládnul? Jiní by nestačili snad ani naladit. Čípak byl ten malý šikovný chlapeček?" ptali se. „Nebyl to váš doktore?"
A tak se ten večer můj tatínek dmul pýchou a udílel místo výprasku interwia, tedy rozhovory.
Celý román najdete zde: http://www.e-kniha.eu/uces-pro-zvlast-slavnostni-prilezitost-roman.html
Líbilo se kocourkové? A kam dál? Tak mrkněte třeba sem:
Účes pro zvlášť slavnostní záležitost
 Předchozí | Další  |
