Ash
(úvodní kapitola - Seznámení)
To jsem byl ještě malým, docela malým klukem. Tenkrát mi ještě chyběla slova a mnohé z toho pozoruhodného, co se tenkrát stalo, jsem nedokázal ani pojmenovat. Přiznám se, že jsem to ani nepotřeboval. Dokonce si dnes myslím, že veškerá slova by byla tak nějak navíc.
Ten den, jako obvykle, jsem se vydal s ovečkami na pastvu. Po nedlouhé cestě jsme stanuli na horské louce. Z ničeho nic to na jejím horním konci lehounce hvízdlo, trošinku písklo, pak to prsklo a objevil se malý divoký vír, který pomalu postupoval k nám. Měl jsem strach, aby ovečkám neublížil, ale vírek, potvůrka, se ovečkám lehce vyhnul velkými oblouky a zamířil rovnou ke mně. Nezdálo se, že by chtěl někomu nějak ublížit. Ještě chvíli trvalo, než se zastavil. Pak jsem ho spatřil i já.
Skoro jsem vykřikl: „Kdo jsi? Skřítek?"
„Bytostníček," odpověděl mi ohnivý mužíček s jasnýma očima a zatočil se ještě jednou v kole.
„Škoda. Myslel jsem, že jsi skřítek" řekl jsem zklamaně a zvědavě jsem si prohlížel jeho tetelící se tělíčko s trochu delší hlavou, než je tomu zvykem třeba u lidí. Srst mu nahrazovaly nesčetné červenožluté ohnivé plaménky. Neurčité končetiny planuly docela klidně, ale dokázal bych si dost dobře představit, že by uměly zapálit cokoliv. Kdyby byl chtěl.
„Možná, že jsem skřítek, možná že ne. Lidé nám tak říkají."
„Mají bytostníčci jména?" zajímalo mě.
„Ash," zasyčel. „Salamander ohnivák," dodal a vesele si při tom pšouknul.
„Takové jméno jsem jaktěživ neslyšel," přiznal jsem.
„Přišel jsem ti vyprávět," řekl a drobounká hubička se mu bez pobízení rozjela.
„Jednou jsem potkal kováře. Koval železo."
„Šla mu práce od ruky?" zeptal jsem se a hned se mi vybavily skoby, podkovy a háky u nás v kovárně.
„Vůbec ne," oznámil mi smutně. „Tloukl palicí do studeného kovu a k ničemu to nevedlo."
„Proč jsi mu nějak nepomohl?" zajímal jsem se, neboť jsem si dokázal představit co takový salamandr dokáže.
„Kováři jsem dal oheň. První co udělal - ukoval nůž. Pak dýku, kopí a meč... Za dalších sto let jsem potkal lovce. Dávno už nelovil zvěř, aby se nasytil. Zabíjel lidi..."
„To už ale přece lovec nebyl?" odporoval jsem.
„Ne, nebyl. Byl to voják! Hřál jsem ho na strážní vartě. Za dalších tisíc let jsem se pak jiného vojáka zeptal, proč zabíjí jiné lidi. U zvířat stejného druhu jsem se s tím setkal málokdy. Generál mi to nařídil, odpověděl mi."
„Ten generál, to byl ale zlý člověk, že?" přemýšlel jsem nahlas.
„Ne, nebyl. Potkal jsem jednoho takového generála za tři tisíce let. Svítil jsem mu při dlouhých večerech světlem. Měl dvě děti, takové, jako jsi ty. Moc je miloval. Byl by pro ně udělal všechno na světě. Zeptal jsem se ho, proč nechá zabíjet jiné vojáky jiných armád. Pro štěstí a slávu svého národa a našich potomků, řekl mi tenkrát ten vysoce postavený voják. Je to zvláštní žít mezi lidmi. Čím víc mrtvých, tím jsou jiní šťastnější."
Přemítal jsem, kolik to asi je těch tři tisíce let. Tenkrát jsem byl ještě tak malý, že jsem ani do školy nechodil. Tři tisíce bylo pro mne stejně tolik jako mých devět oveček. Tušil jsem však, že je to asi hodně a žádný z lidí tak dlouho nežije.
"Potkal jsi ještě někoho horšího, než byl generál?" zeptal jsem se mého nového kamaráda.
„Ano. Později. Mnohem později. Potkal jsem vědce."
„Vědce? Co dělá vědec?" zajímalo mě.
„Sedí za stolem," odpověděl mi Asch.
„A co špatného je na tom sedět za stolem? Vždyť ani nemává mečem, ani nestřílí?" Byl jsem trošičku zmaten.
„Máš pravdu. Opravdu není vojákem a přece... " rozpálil se Ash, div že pod nim nechytla tráva. „Sedí za stolem a vymýšlí vzorce."
„Vzorce? Jaké vzorce?" zeptal jsem se.
„Třeba vzorce umělé hmoty! Musel jsem mu rozpalovat plamen v jeho laboratorním kahanu. Podle vědce se ta látka vyrobí a trvá i stovky let, než si s ní příroda poradí. Čím déle vydrží, tím lépe. Jiní vědci zase vypočítali, že kdyby se snažení těch prvních vědců podařilo, pokryje se celá Země do výšky prvního poschodí umělou hmotu."
„To by ale všechno živý zahynulo!" užasl jsem.
„Vidíš, říkal jsem ti, že vědci jsou horší než generálové. Dokáží i mnohem horší věci," dokončil Ash smutnou myšlenku.
„Proč jsou takoví? Oni nemají děti?"
„I mají. Mnozí ano. Jsou takoví, protože používají jen svého mozku a jsou na něj řádně pyšní. Dokonce o sobě tvrdí, že jsou nejchytřejšími na světě!"
„A nejsou, když dokáží zničit úplně všechno?"
Ash chvíli přemýšlel, jak mi dát ten nejlepší příklad. Pak pokračoval: "Jednou jsem potkal tuláka, co nemá ani vlastní střechu nad hlavou. Uprostřed noci se hřál u ohně, hlavu měl podloženu starou dekou a koukal do nebe. Té jasné bezměsíčné noci svítily snad všechny hvězdy, které si jen můžeš představit. Ten člověk mohl být klidně básníkem. Jen slova mu chyběla. Neměl však zapotřebí ani slov, ani vzorců, ani čísel. Neměl zapotřebí cokoliv v přírodě zdokonalovat, či vylepšovat. Neměl potřebu kvůli svému štěstí závidět, nebo zabíjet jiného člověka. Nepotřeboval se ani svým štěstím nikomu jinému chlubit. On šťastný byl."
„Potkal jsi ve světě ještě někoho?" zeptal jsem se.
„Ano. Potkal jsem politika!"
„Politika?"
„Ano. Potřeboval si zapálit dýmku. Pomohl jsem mu."
„Kdo to je politik?" zajímalo mne.
„Politik vymýšlí zákony pro kováře, vojáky, generály a vědce," řekl Ash a byl z toho docela smutný.
„Tulákům on nepomáhá?"
„Ne, tulákům nepomáhá. Tulákům politik nerozumí. A čemu lidé nerozumí, toho se bojí."
„Máš pravdu," souhlasil jsem. „Na trpaslíky také nikdo nevěří... A přece tolik pomníků jako trpaslíci, nemá žádný z politiků nebo generálů a žádný z vědců ani z vojáků..."
Další e-knihy:
Ash
Účes pro zvlášť slavnostní příležitost
Jeremiash
 Předchozí | Další  |
