Boryna
Z BOBÍČKOVA DENÍČKU (část 4.)
Páneček prý píše o osudech. Dokonce napsal o tom celou knížku. Ale stejně ví o tom prd. To vím zas já. Radši mu něco rychle naškrábnu, aby si rozšířil obzory, poněvadž dohlídne tak akorát ke kravínu. Ten vopravdovej osud, to je totiž prevít a nevíte z toho stejně konca kraja. No, co chcete po dvounožci.
Boryna je rezavoučká fenečka. Vlastně už není. Malinká byla nádherná. Řek bych něco jako u vás dvounožců ta miss world, ta Taťana od Kuchařů. Její panička měla nejdřív Borka, tak jsme ji začali říkat paní Borková. Jak se vlastně jmenovala doopravdy, to snad ví jen pánbůh a naše pošťačka. Naše pošťačka musí mít stejně hlavu jak kompjútr vod toho Síajej (CIA - poznámka přepisovatele). Kamarádce babičky Borkové zase jinak neřeknou než babička Reková, neboť má pejska Rečka. Jednou ji tak oslovil i můj páneček. Hezký trapas. Smál jsem se tomu celej psí den.
„Já jsem už zvyklá," nato ta babička Reková. A bylo to vyřízený.
Babička Borková se o Borynu hezky starala a pravidelně ji chodila venčit na kolečko. Sedávala tam s ostatními babičkami a vyprávěli si o životě. Pejsci si taky poštěkali a podrbali kde co a všem bylo dobře.
Kdo říká, že stáří je krásný, tak to je u mě pitomec. Sil ubývá, přijdou nemoci, naděje nikde a kdo nepochopí smysl toho všeho, tak je na tom dost blbě. To se mu pak může dostat do hlavy třeba nějaká ta stařecká vzteklina, nebo co to je a takovej človek pak úplně zfamfrní a je pak dost zatrplej a někdy taky zlej a pro okolí taky někdy hodně nebezpečnej.
Léta běžela kolečko za kolečkem a ta babička Borková zestárla. A pak přišla jednou nemoc a začala klempírovat a polehávat a pak už jen ležela. Žádný procházky a žádný kolečko. Jednou jsem zahlíd, jak tu Borkovou odvezlo takový bílý houkající auto do toho vašeho lidskýho útulku plnýho dvounožců v bílých pláštích. Boryna osiřela. Měla ale hafáckou kliku. Do psího útulku nemusela. Ten nahoře poslal pro ni babičku Rekovou. „Jeden pejsek, nebo dva, dyť je to jedno" řekla ta hodná babička Reková a zase bylo veselo. A zase bylo papání a zase kolečko a zase drbání a poštěkávání a zase to naše pejsčí štěstí úplně nejvíc největší.
Babička Borková ale nezemřela. Takový osud by dokázal vymyslet tak akorát můj páneček. Bílý pláště ji hezky dovezli zpátky do její chaloupky. Víte, já do chaloupek nevidím, ale muselo se tam dít asi něco strašnýho, protože od Borků jsem často slýchával Borynu. Plakala a vzlykala a teskně skučela a vyla a naříkala a jinak se trápila.
Za pár dnů ji našla na dvorku u Borků babička Reková. Boryna tam ležela sama, tiše, s ohlodanýma nohama a s hlavou k obloze, jakoby hledala pomoc, tam, daleko v tmavých oblacích a možná ještě o hodnej kus vejš. Ležela tiše a drobně na ni pršelo. Jakoby byla už načisto smířená s tím svým psím osudem. Oči měla zavřený, jen po kraji ji stékala jedna veliká slza. Kdo ví. Možná jen drobný déšť se slil v jednu jedinou kapku. Snad chtěl smýt z jejich nohou, okousaných až na dřeň kosti tu krev a zmírnit tu strašnou bolest v její poslední hodině, v hodině smrti. Snad měl smýt to její veliký psí trápení, o kterým jsem se neměl nikdy dozvědět.
My pejsci jsme jediní, co milujeme pánečky víc než sami sebe. Dokážeme s nimi sdílet radost a taky krásně skučíme, když je něco bolí a do ničeho jim nekecáme, poněvadž ten náš páneček dělá přece úplně všechno nejvíc nejlíp. Dává nám pravidelně papání, chodí s náma na procházky, drbe nás a mazlí se..., no to mám rád. Někteří pejsci to nemají a přesto by za pánečka dali duši a skočili by pro něj třeba i do ohně. Se to říká...., zatím u nás nehořelo, tak to teda fakt nevím.
Naškrábal jsem to jen tak narychlo, pro pánečka a pro všechny, co by o tom taky chtěli přemýšlet, aby viděli dál jak ke kravínu a dohlídli aspoň někam do Studenýho údolí, který je tak nádherný, jak pastviny v Beskydech.
Když je mi moc smutno, tak chodím do rohu naší zahrady, co je tam pochovanej můj táta, jak už jsem o tom jednou psal. Já fakt nevím proč to Boryna udělala? Můj nebožtík táta to už ví docela jistě. V tom našem psím nebi musí být oba spolu. Mno, víte, Boryna se s mým tátou dobře znali. A byli kamarádi. Ti úplně nejvíc nejlepší.
Z Bobíčkova slovníčku: kolečko - pověstné kolečko v parku s lavičkami, zvané též oválek.
(Omluvte prosím jazyk, ale jen jsem přepsal Bobíčkův deníček, jak to naškrábal drápkem. Nevím jak vy, ale my tak doma mluvíme a pejsci mají setsakra tenká ouška...)
Originál profifoto: Hanka Macková.
Líbilo se kocourkové? A kam dál? Tak mrkněte třeba sem:
 Předchozí | Další  |
