Ďáblova past

Ďáblova past      Tak to u nás na Záhoří stával starej mlejn a už tři sta let se tam pelešil čert. No věřte mi! A není to tak dlouho. Že jste žádného čerta ještě nepotkali? Tomu nevěřím! Snad jste ho jen přehlédli. Vím to docela jistě, neboť já jich za život už potkal jéje. A když budete mít trpělivost, tak mi dáte za pravdu.

     Proč se čerti dřív pelešili ve starejch mlejnech, to vám nepovím, co vím ale jistě, tak to, že dnes už pekelníci docela mlejny opustili. A jak k tomu došlo u nás na Záhoří, tak to si musíte nechat vyprávět.

     Víte, ten náš čert se jmenoval Šamšula. No fakt. Byl celej nemytej a umolousanej a špinavej a zavšivenej a zablešenej a zakudlanej, zkrátka takovej náš normální českej čert. A bez maturity. To dá rozum. Občas, tak jednou za sto let, někoho obral v kartách a když dotyčný neměl peníze, tak mu klidně půjčil do hry. Proč ne, hra je hra. Stačilo jen na kus pergamenu upsat duši vlastní krví a bylo hotovo. Šamšula si žil klidně a spokojeně.

     Ale všeho dočasu. Přišla na něj kontrola z nejvyšších míst. Jednoho krásnýho dne zahřmělo z čistýho nebe a prásk ho - sám Lucifer. „Tak to by se ti líbilo, Šamšula, válet se v klidečku a v teploučku, dvě dušičky za tři sta let, a prochrápat věky!"

     „Ale jjá, výsledky kyky maám!" koktá ten Šamšula a bylo mu dost ouzko. Mmm mám tři!"

    „To určitě, tři. Dvě dušičky, pouze dvě! K jedné ti pomoh tudle kolega Česíko, my víme jak to bylo! V pekle se neukážeš, na školení nechodíš, máš zameškaných a neomluvených 1000 hodin!"

     „Cože škoškoškoleeníí? Co to je?" zeptal se ten kokta, neboť tohle slovo v životě neslyšel.

     „Ty nečteš ani oběžníky pekelných zpráv?" Lucifer byl na infarkt, ale ten jak známo pekelníkům nehrozí.

     „Když já, víte, náš Nejvyššššší, některý písmenka ka ka si už nepamatujujuju," omlouval se Šamšula, neboť tři století jsou tři století a v mlejně nic ke čtení nebylo.

     „Tak se sbal a hybaj do pekla!" řekl Lucifer a tak se stalo. Šamšula stáhl ocas mezi nohy (to bylo taky vše, co vlastnil) a mazal do pekla. A už stál na personálním samotnýho Inferna.

Ďáblova past      „Blllllll, Šamšula, tak rekvalifikace, hmmm, mno abys neřek, dáme ti ještě šanci, ale ze všeho nejdřív! Umejt, vydrbat, oblíct do šolny, kravatu, bílou košili a ten tvůj chlupatej vocas si strč třeba..., šak víš, už ho nechci ani vidět, to neletí aspoň sto let," povídá ten personální a jak tak po nebohým Šamšulovi kouká, div nevomdlel. Ale ani satanáši z personálního nevomdlívají. „Co to je? Co to? To jsem už neviděl nejmíň hafo let!"

     „To je, mno kokoko kopyto, no kokopýtko, mám ho vovovo vodjakživa," povídá ten nebohej Šamšula.

     „Kopyto sundat, vyfasovat značkový boty Horsefeathers nebo aspoň Quiksilver a umejt, odchlupit, no jestli já z tebe neudělám manažera..."

     I stalo se a z milého Šamšuly se stal manažer. Vyfasoval nejkrásnější dům ve městě na náměstí a začal pracovat. Na domě byl nápis: Banka. Na jeho dveřích pak stálo: Ředitel pobočky. A že mu to šlo.

     „Dobrý den, co pro vás mohu udělat?"

     „Á půjčku byste potřeboval, půjčičku, to je maličkost, kolik že to? 100 000 penízků? Žádný problém. Jen se mi tady podepíšete, ne ne vlastní krví dneska nemusíte, chacha, to je vtip, no jistě samozřejmě ta propisovačka je vaše, na památku."

     „Vy ani nebudete zjišťovat moji validitu?" povídá klient, vysloužilý voják Martin, který v životě nepoznal strach. „Ne, ne, my jsme humánní banka, snažíme se pomáhat všem, bohatým i těm nejchudším, víte pane Kabát..."

     „Aha, dobrá a jaké máte RPSN?" zeptal se ten statečný vysloužilec.

     „Myslíte Roční Procentuální Sazbu Nákladů? Všechno to máte pěkně tady ve smlouvě, tak mi to podepište a doma si to v klidu prostudujte..., Marcelko! Připravte pro pana Kabáta 100 000 penízků," a Marcelka zavrtěla prdelkou a penízky byly v mžiku na stole a podává mu smlouvu s písmenkama jak pytel blech.

     Martin Kabát kouká na Marcelku a na tu její prdelku, vždycky byl dolňák, a na balíček 100 000 penízků na stole a na tu propisku, co má být jako jeho a přijde mu, že je už jednou nohou v nebi. Je to jak sen. Pak ale kouká ještě jednou, jak ten sen se mění a on stojí jednou nohou před bránou pekelnou a hned jak by vykročil, propadnul by tomu peklu, peklu splátek a když přijde nemoc nebo neschopnost, pak peklu penále a exekutorů, co pro pár penízků vám seberou i střechu nad hlavou.

     A to byl i v Afganistanu. Teď se ale zpotil hrůzou.

     Ne ne, to jejich RPSN, to není žádná Roční blebleble, je to jen Reálné Pekelné Smažení Nás! Jo nás, co pracujeme den po dni, makáme, spoříme půl penízky, šetříme, přemýšlíme, kde je jakás takás akce, oblíkáme se u Vietnamců a kupujeme ty krámy z made in China.

     „Omlovám se pane řediteli, víte," povídá nakonec Martin, „bohužel jsem si nevzal brýle, takže bych se ještě zastavil..."

     „Jistě, jistě, samozřejmě, mohu vám ještě nějak pomoci?" zeptal se Šamšula familiérně, tak, jak ho naučili na těch školeních.

     „Děkuji," špitl neohroženě ten statečný Martin a odpotácel se vyčerpaný z kanceláře.

     „Přeji vám hezký den!" znělo mu ještě dlouho v uších.

     A zase se zablýsklo a zase zahřmělo a kde se vzal tu se vzal zase ten Lucifer.

     „Šamšula, pozor, pozor na to, máš návrh jít vejš, z bankovního sektoru do státní správy, ale ten Kabát, ten Kabát ti to kazí!"

Ďáblova past      „Jak to, ty náš Nejvyšší? Já mám přece výsledky, Lucifere. Desítky tisíc zaprodaných dušiček, tisíce lidí se zničeným zdravím, dokonce stovky sebevražd a ty vždycky propadnou peklu, stovky nešťastníků co začali kvůli ďábelsky roztočené dlužní spirále krást, dokonce loupit i vraždit, ženy co se daly na prostituci, muži na drogy, zoufalé lidi bez střechy nad hlavou, všechno první třídou rovnou k nám...!

     „To jo, to všechno u nás víme, ale ten Kabát?! Ten Kabát, Šamšula, ten Kabát ti to kazí!"

     Bože, jak já bych rád zpátky do mlejna, pomyslel si Šamšula, klídeček, ticho, tabáček, a mít zase svůj vocas..., ale Lucifer, ten Devil Nejvyšší ví zase všechno.

     „Tak takhle přemýšlíš?" zařval ďábel. „Pozor na to Šamšula, nebo propadneš do divize hrnců Zenter!"

     „Do hrnců ne!!!" a to Šamšulovo „néééé" znělo daleko, daleko, snad až do samotnýho nebe. „Vařit mrkev, vařit brambory, dělat předváděčky, ukecávat lidi, nadávat důchodcům, že si vzali kafe a nic nekoupili, néééé..."

     „Tak makej!" zařval ten Lucifer, pak jen zasmrděl a v mžiku byl pryč.

     A Šamšula makal. Telefonoval, esemeskoval, mejloval, loboval, neboť peklo má svoje lidi všude a sympatizantů, co jsou ochotny peklu propadnout ještě víc. To co následovalo jsme pak zažili a zažíváme všichni. Z ničeho nic celosvětová hospodářská krize. A poté to jelo jak dráha. Lidé ztráceli práci, vládní balíček, utahování opasků, zvýšená spotřební daň, zmrazení platů a důchodů, herny a sázkové terminály necháme hezky na pokoji, to je přece naše parketa. Kabáte! Ještě ti ukážu, jestli si nepůjdeš k nám půjčit. Já tě do toho pekla nakonec stejně dostanu.

     A pak, že jste ještě čerta nepotkali a nikdy žádnou smlouvu s peklem nepodepsali. Tak vidíte. Ono odolat pekelným svodům je fakt někdy dost těžký. A Šamšula? Inu, ten teď žije v jakýmsi velkým mlejně v Bruselu. Ale tam já nebyl...