Nejhorší den
Z BOBÍČKOVA DENÍČKU (část 6.)
Zrovna tak týden potom, co dvounožci slavili Svátek velkých krabic, měl přijít můj nejhorší den v roce. A já, malinkej, netušil. Bláhově jsem odpočíval a snil o vrcholu psího blaha: Spát s pánečky v posteli. To bych se zavrtal pod peřinu. Jéje...
Dvounožci jsou ale různí, tak jsem je vyznámkoval jak ve škole.
10. Nechávají psa venku i v největších mrazech. Těm, co je přivážou ještě řetězem k boudě dávám navíc 10 mínus s vykřičníkem! Dvakrát podtrženým!
9. Nechávají psa venku, do předsíně smí jen při mrazech větších než -16 stupňů.
8. Pes přežívá v předsíni a nesmí škrábat na dveře.
7. Může škrábat na dveře a je vpuštěn při dobrém rozmaru pánečků i do kuchyně.
6. Bývá v kuchyni často, nesmí škrábat na nábytek, ale nesmí loudit lidský jídlo.
5. Je v kuchyni, smí loudit, často dostává lidský dobroty, ale nesmí do pokoje.
4. Loudí, dostává masíčko od stolu, smí do pokoje, ale nesmí škrábat na nábytek. Pozor: Nesmí do ložnice!
3. Smí do ložnice, loudí, u postele má kobereček, na kterém má páneček povinnost ho před usnutím minimálně 5 minut drbat.
2. Spí s pánečky v posteli! Dostává specialitky pro pejsky jako vepřové ragú s rýží bez soli a koření, nemusí loudit, ale on stejně loudí.
1. Pánečci spí na zemi na karimatce a pejsek v posteli s fenečkou! Tak to je psí nebe!!! Pánečci vstávají za kuropění, aby měl jejich mazlíček s přítelkyní včas teplou, kaloricky hodnotnou snídani s vysokou nutriční hodnotou.
Ze snění mě vytrhl páneček. „Jaký vánoce? Místo svátků k zamyšlení a rozjímání - krabice, krabice, krabice. A samá Čína. Jestli to tak bude pokračovat dát, tak krabice za pár let pokryjí celou planetu do výšky pěti metrů...!"
Koukal jsem na něj, hlavu na stranu, ušiska našpicovaný, ocásek nahoře, vrtím, vrtím, ale kolik je to pět metrů, to netuším. Možná, že takových pět irských vlkodavů na sobě, co já vím. Čímanů je prý obrovský hafo, že už pánečkův otec říkal, že kdyby sem přišli, umlátili by nás čepicema a dokonce nějakej jeho praotec, sotva vyšplhal na Říp a pochvaloval si mléko a strdí, tak v tý době už Čímani měli střelný prach a dělali ohňostroje. Pak ještě jakási jeho tetka Sybila mluvila o žlutým nebezpečí a ti jsou fakt nebezpeční, poněvadž jedí psi k obědu i k večeři. Hlavně Bóbiky. Ty mají nejraděj.
Asi se to žlutý nebezpečí blíží, když sem už valí ti Čímani krabice. Vyběhl jsem pro jistotku na zahradu. Musel jsem uhlídat aspoň chaloupku. Běda tomu, kdo se přiblížil k plotu v čepici. Zle jsem ho seštěkal!
„...se snad dneska zbláznil, malinkej?" zaslech jsem paničku. „To má určitě z těch tvých úvah a fejetonů!"
Jeden dvounožec v čepici táhl dokonce krabici. Asi tam měl zabalený gril na nás Bóbiky. Ten to teda schytal úplně nejvíc. Vrčel jsem na něj, cenil zuby a navíc jsem mu nadal do Čímanů. Bylo mu to jedno. Vůbec mi nerozuměl, když byl to žlutý plemeno.
Netušil jsem ale, že bude ještě hůř. Jen co se setmělo, rána jak z děla. Okamžitě jsem stáhl ocas mezi nohy, našpicoval ušiska, zapadl do chaloupky jak brambory do krytu a rovnou pod postel, jelikož patřím do třetí skupiny a toužím po tý druhý. Chvíli bylo ticho, ani ptáček nepípl, ani kočka nemňoukla, ba ani jolka se nezazelenala. Opatrně jsem vykoukl, když vtom druhá morda, ještě silnější než ta první, že se na vánočním stromku rozezvonil i zvoneček. Byl jsem si jistý komu tady zvoní hrana. 
„Hož só tady!"
A asi nemají jen ty čepice a krabice, ale došli i s tím střelných prachem a s ohňostrojem. Už jen při pomyšlení na slovo ohňostroj se mi zježí všecky moje chlupy. Stroj na oheň, stroj na oheň. Urožní mě jako nic a sežerou bez chleba.
Pánečci se asi mezitím zbláznili. V klídku si zatím klidně otvírají flašky a zakusují chlebíčky a pořád se něčemu smějí a v jednom kuse opakují, že ty Silvestry v televizi jsou rok od roku horší, půlnoci se zase nedočkají a radši si zalezou do pelíšku, jak říkají tý svý posteli. A teda fakt, ani zuby a ruce nebyly a plácli sebou pod peřinu, jako by Čímanů ani nebylo. Asi pro tu jistotku.
Už jsem taky usínal, když venku se rozpoutalo opravdový peklo. Rána za ranou, divný světla lítaly k obloze a taky divný hlasy, neidentifikovatelný výkřiky a já trpěl jako ti pejsci v desítce. Čímani s čepicema! Naštěstí docela opilí, takže se ani jednou do chaloupky netrefili a na mne nepřišli. Možná, kdyby mně páneček půjčil wolkmena na ušiska, nebo aspoň panička její zimní klapky, bylo by mi líp. Ani vlízt pod postel nepomáhalo a já trpěl jak to zvíře. Bylo mi zle. Třásl jsem se po celým těle, chlupiska zježený, plakal jsem a ocas jsem měl mezi nohama už dávno. Nechci skončit mezi chleby a pánečci klidně vítali nový rok chrápáním. 
A tak tiše, jak nejtišeji jsem to jen uměl, vyhoupnul jsem na postel a zavrtal se pod peřinu rovnou mezi ně. Konečně ticho... Konečně skoro nebe.
Do nového roku si prý dvounožci dávají různá předsevzetí. Tak tedy vzhůru, mám je i já. Musím pánečkům sehnat nějaký ty karimatky!
(Omluvte prosím jazyk, ale jen jsem přepsal Bobíčkův deníček, jak to naškrábal drápkem. Nevím jak vy, ale my tak doma mluvíme a pejsci mají setsakra tenká ouška...)
Ilustrovala Markéta Vaňáčová
Líbilo se kocourkové? A kam dál? Tak mrkněte třeba sem:
 Předchozí | Další  |
