Poslední koláče pro Garyho Hockinga

Zde prach a jeho jméno všude
úryvek z románu Účes pro zvlášť slavnostní příležitost
(vzpomínka na motocyklovou VC ČSR ZDN 1960 v Brně)


„Kam zas letíš?“ slyším babičku, ale její hlas ke mně doléhá už jen jako vzdalující se tryskáč. I babičce musí být jasné, že běžet musím! Je přece poslední týden prázdnin. A když je poslední, tak jsou závody! Běžím do depa závodních strojů, jak  tomu dneska říkají paddok. Ale on to žadný paddok není, protože paddok je ohrazené místo, kde se vodí koně před dostihem a nasedají na ně jezdci.  Tady sice také nasedají, ale ne na koně, ale na závodní motorky.

A neběžím sám! Věrně mě doprovází i můj účes chlapeček – blbeček, neboť ani maminka nezapomněla co se sluší a patří. Běžím tedy  k tomu Startu, co tomu teď říkají paddok a na komplexy z vylepané hlavy nedbám.

„Vrať se domů,“ domlouvám ještě Šmudlíkovi a vořech sklopí hlavu a jde domů. V kuchyni jsem stačil sebrat do pytlíku pár hodobóžových buchet. To je zase takový závodní zvyk babičky. O závodech se sejde celá rodina. Jako o hodech. A tak peče a peče.

Muži se stupačkami už slézají ze sloupů a rozhlas je natažen a už se vyhrává a vyhrávání v půlce přerve hlášení: „Pozor, pozor! Hlášení! Jedna, dvě, tři, čtyři...,“ a já slyším jak zvuk dobíhá těch třista metrů za vteřinu ze vzdálenějších tlampačů: „čtyři, ..yři, ...ři, ....i,“ a to se mi moc líbí.  „Vítáme všechny návštěvníky, níky, íky, ky v Brně, ně, ně, ně huí, huí,“ zahučelo to, jako kdyby děda ladil Svobodnou Evropu a Karasové to začali rušit rušičkou. Naštěstí ale za chvíli bylo všechno v pořádku, abych se dověděl, že občerstvení zajišťují brněnské Jídelny a restaurace a mně do nekonečna zní v uších: „restaurace, estaurace, staurace, taurace, aurace, urace, race, ace, ce, e!“ Jo restaurace, urace.., jistí to náhodou taky moje babička a peče  jeden plech za druhým.

Jiní zase z nákladních aut skládají pytle s pískem a upevňují je k patám sloupů a letos se poprvé objevují i balíky slámy ze samovazů, a neni sloup a není sloupek, aby nebyl obalen. Patníky jsou zase o něco pečlivěji obaleny než loni a gumová lana oddělující diváky jsou zase o metr dál od silnice, ale myslím, že to na tu pomyslnou hranici mezi životem a smrtí má vliv, jako můj účes pro zvlášť slavnostní příležitost na rozhodnutí hraběte Domenika Agusty. Ten letos angažoval Hockinga z emzety, tak uvidíme. Prý už je v hotelu – hlásili. A jeho jezdec Gary Hocking s tou nejkrásnější a nejrychlejší motorkou MV Agusta v depu! O to jsem nechtěl přijít.

A tak po roce zase stojím za plotem depa a koukám na všechno to hemžení a polykám jednu buchtičku za druhou. Ti chudší si většinou stavějí stany, cosi klohní na lihovém vařiči, ti bohatší pak už bydlí v nějakém tom přívěsu nebo v náklaďáku rovnou na parkovišti a tovární jezdci dojíždí do depa rovnou z hotelů. Všichni se ale zdraví a mluví spolu jazyky, kterým vůbec nerozumím, tak to budou asi ty rumunštiny.

Podle čísla motorky poznávám Redmana co tady pojede poprvé na Hondě obě nižší třídy. „Hello, Jimy!“ slyším volat na něj jakéhosi sympaťáka. Kdopak to asi bude? A jen vykoukne jeho stříbrnočervená kapotáž s černou jedenáctkou na žluté tabulce je mi to jasné. Páni!

Tak to je On a ta jeho MV Agusta. To je Hocking. Gary Hocking! Ten nejrychlejší! Ani náš nejlepší Franta Šťastný na něj nemá a kouká mu letos pokaždé jenom na záda. A už je tu houfec lidí a je kolem veselo, jako by už bylo po závodech a všichni vyhráli. Ale ono po závodech nebylo, ještě ani ty svoje stroje nevytlačili z přívěsů a první trénink začne teprve zítra. Snad dobře ví, jak při tomto sportu jsou blízko smrti a tak se radují z každého okamžiku. Kdybych tenkrát uměl latinsky, tak bych tu odpolední náladu nadepsal něco jako „carpet diem“, nebo tak něco. Já měl dobře v paměti, jak mi běhal mráz po zádech tenkrát, před lety, po dvěstěpadesátkách. Dobře jsem si pamatoval, jak se vám najednou z ničeho nic v krku sevřou mandle, a scrknou se jako ty sušený švestky, jako křížaly a člověk proti tomu nemůže dělat vůbec nic.

Podíval jsem se na oblohu. Sluníčko svítilo. Je to jiný den. Úplně jiný. Ne, není možné dnes umírat, když tak pěkně svítí. A jak tak po nich koukám, najednou smích a ta veselá partie ukazuje do míst, kde jsem stál já s mým úžasným chlapečkem - blbečkem. Nevěděl jsem, co se to děje a ohlížím se za sebe, ale kromě louky tam nebylo vůbec nic. Nohy jsem měl přikované, neschopen vyloudit ze sebe nějakého slůvka a zrovna ten Hocking si to namířil rovnou ke mně. Pak ještě kdosi vytáhl foťák a fotil si mě, snad kvůli mé slavnostní raritě na hlavě, nebo co, mě, jak stojím tam za plotem s tím pytlíkem miniaturních a pocukrovaných buchtiček, kde v každé je tvaroh a nesmí chybět jedna rozinka.

Najednou se ten Hocking zastavil přede mnou a já jak omráčený jsem jenom natáhl ruku s tím pytlíkem a prostrčil ji plotem. Řekl něco rumunsky, něco jako: „Senkjú.“ Co já vím. A vzal si z pytlíku a volal na tu svoji partiu a oni se na ty babičkovský buchty nahrnuli a bylo z toho ještě víc veselo, než byste si dokázali představit. Asi jim přece jen něco v tom velkým a věčným kočovným světě chybělo. Taková obyčejná maminkovská buchta. Třeba.

Byl jsem omráčen, jak obsah toho pytlíku do nich padnul. Z hloučku se pak ozvalo docela zřetelně a docela česky. „Máš donést celej plech, mladej! Gary říká, že prej takovou dobrotu nemají ani u nich v Rhodesii, natož v pudinkové Anglii!“  

Ještě pár cvaknutí a z jejich foťáku leze rovnou obrázek. Týjo. To by tatínek koukal! Žádná temná komora s červeným světlem, žádné foto papíry z Neobromu, žádné vývojky a ustalovače, co v mžiku dokážou vyrobit díru v kalhotách. A pak mi ten zázračný obrázek klidně dali. Tak to musí být technika v té Rhodésii. Blikne se a za minutu je obrázek! Kdepak že to je? Že v Africe? A cožpak teprve v té Anglii, tam už se ty obrázky musí rovnou hýbat.

A byl tam na té fotce ten Hocking a taky Redman a Ernest Degner a taky já za plotem a bez pytlíku, jak koukám jako ten chlapeček – blbeček. Maminka má vždycky pravdu. Není focení bez holiče.

Letěl jsem zpátky k babičce. Čím jsem byl ale blíž, tím víc jsem si uvědomoval, že mám vlastně problém. Říct jsem jí nemohl nic. Ta by mě hnala: „Pro blázny nepeču a pak..., stejně se všichni pozabíjijó, tak co bych je cpala buchtama!“ Tak to by určitě řekla. To jsem věděl. Určitě by si nepřála, aby se o jejím pekařském umění mluvilo někde v Africe a třeba v Německu a ve Strakonicích, anebo až v Japonsku, neboť i jakýsi šikmooký mechanik se tam také vyskytl. V té Rhodesii pečou prý tak akorát cukrový mravence. Ne, ne. Musel jsem si nechat svoje tajemství pro sebe. Ale kde mám pak vzít ten plech hodobóžových, aby se to nepoznalo? Tak to by asi nešlo, ale nakonec jsem dostal nápad!

Neuplynula tenkrát ani hodina a já vítězoslavně podával přes plot do depa závodních strojů tu úžasnou hromadu buchtiček. A v každé té kostičce, malé jen jako hrací kostka, ten žluťounký, slaďounký tvaroh, kde nesměla chybět rozinka. Chybělo jen na každou stranu doplnit šestky.

Tentokrát si pro buchty přišel asi nějaký Ital, asi od toho hrabětě, poněvadž řekl: „Čao“ a taky jsem slyšel „manžáre,“ a tatínek mi to později přeložil jako jídlo. A ještě mi ten Talián pokynul, ať počkám. Nevěděl jsem, co mám dělat, poněvadž jsem chtěl jenom těm mým kočovným hrdinům udělat radost, že jo. Ale za chvíli byl zpátky a podával mi dva lístky. A já si mohl přečíst, že jsou to ty úplně nejvíc nejlepší lístky na nedělní závod na hlavní tribunu a tam nebyl nikdy ani můj tatínek!

Měl jsem zaděláno na problém ten úplně největší. Loudal jsem se domů k babičce. Ta lamentovala a nadávala a ačkoliv byla zbožná, tak brala i toho jména božího nadarmo. Bude muset jít v neděli asi ke zpovědi. „Jak se to mohlo stát? Jasně si pamatuju, že jsem pekáč postavila za okno! Nikdy se tam slepice nedostaly. Že by plech shodil ten pes?“

Chudák Šmudlík. Měl útrum! Ani papání večer nedostal. Prý, když se tak se slepicema nacpal, tak bude mít půst, dokud mě ten vztek nepřejde, prohlásila tenkrát ta moje zbožná babička. Musel jsem něco udělat a aspoň trochu dorovnat tu nespravedlnost sám a docela potajmu jim za toho Hockinga přilepšit.

Mé problémy to ale nevyřešilo. Jedno bylo ale jasnější nad slunce. Lístky propadnout nenechám. To by byl nejmíň stokrát větší hřích, než kterých se dopustila babička, když klela jak pohan a nejmíň desetkrát větší hřích než ty, ze kterých se obvykle lidé zpovídají u zpovědí v kostelích. Jak ale vysvětlit, jak jsem se k nim dostal? A komu? Přiznat se? Ne, to by nešlo.

Přešel čtvrtek. A já chodil jak bez duše. A přešel i pátek a oba tréninkové dny přešly a já si vlastně nic neužil. V hlavě zmatek, u žaludku nejisto. V sobotu přijeli naši. Musel jsem se rozhodnout. Přiznat se mamince? Asi by to pochopila, protože je hodná, ale asi neomluvila. Je to přece jenom ženská a ženský ty stojí při sobě a motorky je nezajímají a myslí si, že to jsou blázni. A taky jsou víc přes to jídlo a ví co takový plech hodobóžových dá práce, že..., a pak..., babička je její matka, a prý jaká matka taká Katka.

Zvláštní. Přijel jsem na závody. Na motocyklový závody. Těším se ně celý rok. Těším se na ně od chvíle kdy skončí, a najednou se přistihuji, že řeším úplně něco jiného. Tatínek. Zažil tady Širóna a zažil Nuvolariho a taky prince Bira a Vitvara a atmosféru závodů má rád. Ale koukám na něj při obědě. Vzdělaný. ale nepřístupný. Inteligentní, ale přísný. Chce ze mě mít asi taky něco podobného jako je on.  Něco taky tak jasného, vzdělaného a nad věcí. Ale já nad věcí nejsem! Nevím co říct a nevím co mám dělat. 

„Jen si vem, Jožko!“ popohání babička mého tatínka do jídla. Vlastně je to jeho tchýně, že? To by mohlo zafungovat. Po obědě jsem to zkusil a tajemně mu podal ty dvě vstupenky na tu nejčestnější tribunu. Koukal na to jak puk, že i v oku ztratil trochu inteligence.  Ale jen na chvilku. Cena závratná. Po sto korunách. A pak ten můj vzdělaný a inteligentní otec pronesl onu neuvěřitelnou otázku: „Co to je?“
„Lísky!“ přiznal jsem se.
„To vidím že lístky! Kdes to sebral?“
„Hocking! Mi to dal!“
„Od jakýho Hockinga? Tak to ne teda, chlapče, lhát otci a ke všemu mu neříkat pravdu!“ Nedokončil...

Pod vstupenkami byla fotka. Ta neuvěřitelná kompozice světových motocyklových hvězd s chlapečkem – blbečkem. A bylo jasno a hruď mého tatínka se zase vypínala jak tenkrát po houslovém koncertu. No toto. To vidím prvně, to musí být polaroid, určitě to fotili polaroidem, o tom jsem zrovna četl v anglickém časopise Britisch profifoto, no jo, to jsou věci, tak ono už je to na světě? A kouká ten můj tatínek na tu fotku a pak na mě a nechal si to všechno ještě povykládat nejmíň pětkrát, jak to blikli a pak to vylezlo z té krabice a párkrát s tím zamávali, sundali folii a byla fotka. Nakonec prohlásil: Kdoví jak je to ustálený. Stejně to zešedne. Není nad černou komoru. Jako by patřil k těm, co pomluví všechno nač nedosáhne. Tomu jsem ale nevěřil.

Přišla neděle a tatínek se rozhodl, že se tedy obětuje a půjde na tu tribunu laskavě se mnou a babičce – tchyni tu nehodu s pekáčem docela exaktně a vědecky zapřel. Babička už dávno v týdnu dohnala ten propad a byla zase v klidu a zabalila nám ještě na celý den plnou tašku králičích řízků a přidala pár Zonek, ať tam prý zbytečně neutrácíme a odešla do kostela.

Vyhráno ale nebylo. Trať byla uzavřena a my museli humnama a kukuřicí a zoranými již poli a jelikož v noci trochu sprchlo, dorazili jsme k tribuně s botama od bláta až ke kolenům. Pořadatel u vchodu nás prohlížel jako bychom dorazili rovnou z vojenského cvičení a že ne a ne, v žádném případě. Nechtěl nás pustit na tribunu a nepovolil ani když tatínek vytáhl svou slavnou větu: „Víte vy, pane, kdo já jsem?!“ Ten mu ale v klidu vyjmenoval nejmíň padesát slavných, co už tu jsou a přišli před námi, nebo co nejdřív přijedou v tatraplánech a sporťácích, anebo taxíky rovnou z Prahy.

Avšak tatínek se před branami nevzdal. Nakonec musel k tomu asistovat doopravdický esenbák a ten nám chtěl náš rodinný poklad dokonce zabavit. Ale jak vzal vstupenky do ruky, tak i on byl zřejmě inteligent (měl dvě hvězdičky) a uviděl tu fotku a pak prohlásil, že je to ten korpus delikti a ten vchodový pořadatel nás pustit musel!

Pohled, který se mi tam naskytl, byl jak sen. Před sebou jsem měl jak na dlani startovní a cílovou rovinku  a úplně nově namalovaný startovní rošt, kde už se chystaly stopětadvacítky a okolo nich velké hemžení mechaniků a manažerů a jiných důležitých šamšíků. Přímo naproti jsem měl pohled do depa, kde v mnoha desítkách kójí to žilo a vřelo a bublalo a kolotalo tím nejvyšším ruchem.   

Zatímco já koukal rovnou do garáží a nestíhal si všechno zaznamenat a srovnat si v hlavě, tatínek stíhal koukat i po tribuně na ty slavný a známý obličeje, a zkoumal ty slavný lidi, hlavně herečky, které viděl snad jen v novinách nebo v kině. Ještě než před startem všechno ztichlo, stačil se tatínek skamarádit s jakousi slavnou paní, co seděla za náma a nabídnul jí dokonce králičí řízek. Ta  tu pochoutku ale odmítla a do toho klidu před bouří mu něco   vysvětlovala o jakési jiné ženské, o jakési Tajli a že Tajle je potvora a musí na ni dávat pozor a hlídat ji a že hned příští týden odjíždí natáčet film Láska  na mělčině. Já tam s ní ale žádnou Tajli neviděl.

To už startér mávnul velikým bílým praporem a bylo odstartováno. Okolo nás jezdci roztláčí svoje stroje. A stačí jen tři kroky a ozve se ryk jak řev tygra bengálského, první Hondy, co tady kdy byla. Jen tři kroky jejího pilota Jima Redmana, co jsem ho tak poznal pár minut i osobně. A hned potom zařvaly i ty ostatní, aby  v tom okamžení na to všichní „hópli“, zalehli do kapotáží a mazali k Bosonohám. A zase ticho. Pravda, že jacísi dva zoufalci na startu zůstali a hned přiběhli jejich mechanici a můj tatínek hned vysvětloval, že to mají ulitý svíčky a že jim je budou muset měnit. Hlavně podrobně té paní s Tajlí.

Ta hlídací paní přikyvovala, jako že rozumí a když se mechanici  opravdu začali vrtat v motoru, tak uznale pokyvovala  nad vzděláním a přehledem mého tatínka. Jedním z těch ulitých byl Václav Parus, sice nejmenší postavou, ale naše největší naděje v této třídě a znova ho roztláčí, ale koníci v motoru neposlouchají a tak pádluje nohama, až se konečně i jeho motorka rozburácí  a všude zvláštní óder. Byla to pro mne taková vzácná chvíle, jako pro věřící třeba mše půlnoční. Jen místo kadidla tu vonělo něco jiného.
„To je ricin“, vysvětluje mi tatínek silným hlasem, jakoby to sděloval několika řadám, hlavně té za námi.
„Ricin? To jsem v životě neslyšel. To sis teď vymyslel!“
„Ricinový olej, získává se lisováním skočce, latinsky ricinus communis, to nejlepší na mazání dvoutaktů!“

Týjo, ten můj tatínek snad ví všechno, říkám si a když to tak nádherně zasmrdělo po asi čtvrtém kole a já se ohlídl, tak Tajle už hlodala ten řízek z králíka a když ho dohlodala, Redman pohodlně vítězí. Můj tatínek tedy ovšem také. To ale nebylo ten den zdaleka všechno. Měl jsem být svědkem a zažít vpravdě historickou událost, která před tím ani potom později, nebyla nikdy na žádných závodech zaznamenána. Při startu třistapadesátek odjíždí všichni. Ale přece je ne všechno. Jedno sedlo zůstává ležet na silnici. Je to sedlo Franty Šťastnýho. Při naskakování jej shodil a teď ujíždí na rámu.

A na tribuně je živo a hned se uzavírají sázky a jakýsi člověk vedle Tajle, kterého všichni znají, hned vybírá do čepice peníze. Zastaví se Franta pro sedlo nebo ne?  Většina je pro, vede, má náskok, tak proč ne.
„Tatí, puč mně korunu,“ škemrám, abych si taky vsadil.
„No to víš, to tak, ještě sázet tě budu učit! A na co si chceš vsadit?“
„Že Franta nezastaví!“ Byl jsem o tom přesvědčený, neboť Franta Šťastný byl frajer.
„Škoda peněz, racionální je, že zastaví, když má takový náskok,“ a ohlídl se, jestli ta Tajle si myslí to samý. A ona si asi to samý myslela, poněvadž mi tatínek tu korunu nepůjčil. Frantovi Šťastnýmu to ale asi vůbec nevadilo, co jsme si kdo mysleli a zajel na rámu celý závod a ten byl dlouhý, jakoby dojel až do Prahy a vyhrál. Asi byl úplně iracionální a mimo, nebo jak by řekla babička: blázen.

Tatínek pořád s Tajlí něco řešil a na mě už moc času neměl. Když se dostal přes hodobóžové koláčky až k jejich tajemství, tak to už přehnal. Přemýšlel jsem o tom celé dvěstěpadesátky. Sedět na hlavní tribuně byl pro můj dosavadní život největší zážitek. Už to, jak se jezdci na svých strojích spouštěli z kopce od benzínové pumpy, aby na chvíli zmizeli v dolince a objevili se  až v cílové rovince. Už to byl zážitek a já měl oči jak augle jako nikdy a ani jsem u toho nedutal. Říkal jsem tomu indiánské pozorování. To se tak při startu nadechnete a vydechte až při hymně.

A zase vyhrála Honda a na nejvyšším stupni zase ten Angličan z Jižní Rhodésie jako byl Hocking, co mu říkal Jime. Slyšel jsem to na vlastní uši. A já měl uši jako óreny, to mi věřte. Tak jsem si ani nevšiml, že na tribunu přibylo dost lidí a my se museli k sobě natlačit a teprve teď jsem si všimnul, jak se Tajle nepozorovaně ocitla vedle mého tatínka a byla na něj dost přitlačená. Moc místa už tu nebylo, tak před startem pětistovek mě poslali dopředu, abych prý dobře viděl, aby mně nic neuteklo. Co se dělo za mnou tedy nevím.

Přede mnou ale začínalo velké divadlo, kterého jsem se nemohl  nabažit. Jen kousíček ode mne stál Gary Hocking se stříbrno - červenou MV Agustou. I on byl nervózní, jako všichni. Minutu před startem si všichni nasazují přilbu, brýle, rukavice. Ještě jeden letmý pohled do hlediště. Snad se dokonce i usmál. Ale čemu? Mému obzvlášť slavnostnímu účesu? Gastronomické vzpomínce?

Kolikrát takhle ještě? 10 vteřin. Jezdci sesedají z motocyklů. Kolikrát ještě? Kolikrát bude mít možnost každý jeden z nich se postavit na start. 5 vteřin. Opírají se do řídítek. Start... a kola zašustí, jen na vteřinku a už se rozeřve první z těch bengálských tygrů a v zápětí další, aby celé stádo se hnalo vpřed, za rychlostí, za úspěchem, za slávou a snad i za štěstím. Od tohoto okamžiku vkládají do toho všechno. Rozum, srdce a i to nejcennější: vlastní život. Na všech vstupenkách zde stojí věta: Závody jsou na vlastní nebezpečí. Jezdci to nemají napsané nikde!

Kolikrát ještě? Gary Hocking byl v Brně naposledy. Na anglické Touris Trophy, která se jezdí na ostrově Man dodnes, zahynul jeho nejlepší přítel Tom Phillis. Jeden z patníků byl příliš blízko. Na Garyho padl strach. Najednou si uvědomil, že na konec nemusíte ujít dlouhou cestu, ale vezmete to hezky rychle zkratkou. Se závoděním skončil. Jen jednou to ještě zkusí. A poněvadž motorky jsou přece tak šíleně nebezpečné, tak sedne tři dny před Štědrým dnem v Jižní Africe do závodního monopostu. Ten den byl jeho poslední. Zemřel mlád, 24 let. Je pochován na jednom malém hřbitůvku v Jižní Rhodesii, dnešní Zimbabwe. Na náhrobku je nápis: Zde prach a jeho jméno všude. Gary Stuart Hocking

Stálo to za to? Říká se, že v té poslední vteřině před smrtí, vám proletí hlavou všechny důležité zážitky. Nemyslím si, že v té chvíli Gary Hockingovi proletěly hlavou maminkovskobabičkovské koláčky, ale zážitek to musel být pro něj také. Proto jsem té lži a krádeže také nikdy nelitoval.
Moje babička se to nikdy nedozvěděla.
Tatínek po chlapsku vyměnil svoje mlčení za moje o Tajli.
Gary Hocking se stal šestkrát mistrem světa.
Tu neděli lehce vyhrál královskou třídu s velkým náskokem.
Tatínek vyhrál také.  Až prý budu chlap, tak to pochopím.

 
16. kapitola románu Účes pro zvlášť slavnostní příležitost

Naše televizní stanice (ne všem je umožněno sledovat Novu sport), internetové zpravodajské weby i ostatní masmédia GP silničních motocyklů ignorují a dávají přednost kopané, potom dlouho nic, pak hokeji a potom zase nic. Asi 10x častěji se dozvíte, jak si nějaká nagelovaná fotbalová primadona udělala bebínko, než výsledky závodu mistrovství světa.Všem fanouškům doporučuji navštívit: official website moto GP
Najdete zde zdarma po přihlášení: Všechny historické výsledky MS silničních motocyklů, Live Timingy právě probíhajících tréninků a závodů moto GP, rozhovory a mnoho dalších zajímavosti z tohoto atraktivního prostředí a po zaplacení poplatku můžete sledovat i všechny přímé přenosy.