"Kdo je?"

Kdo je      ...ozvalo se z bytu po mém zaklepání.

     Tak to mě trošičku zklamalo. „Myslel jsem, když jdu k věštkyni, tak ví, kdo stojí za dveřmi?!

     „Promiňte, byla jsem spojena s univerzem," povídá ta dáma. „Když jsem v jiné dimenzi, nikdy nevnímám nepodstatné věci. A co vás ke mně přivádí?"

     „Mno, myslel jsem, že jasnovidka to bude vědět? Osud bych potřeboval..., vyložit, jako, no abych věděl co mě čeká a nemine. Kdybych potřeboval ostříhat, tak bych šel jinam..., asi..."

     „Jistě, samozřejmě, osud, a chcete ho vyložit z koule, nebo snad z karet?"
     „Jó, milá paní, tak do toho já nevidím, holič se mě taky neptá, jestli chcu ostříhat strojkem , nebo nůžkama, že jo. Hlavně abych měl tu..., jistotu. Jistota je důležitá, že jó, aby jeden věděl a mohl se zařídit."
Jasnovidka se zakoukala do koule a kolem mne se rozhostilo hluboké soustředění.

     „Dostanu 500," přerušila náhle ticho a vrátila se do reality.

     „Jistě, samozřejmě, Franta říkal, že co řeknete, to platí."

     „Měla bych tu ještě, víte, speciálně jen pro vás, poslední novinku, je to sice o stovečku dražší, ale zato nekonečně přesné a dokonalé."

     „Ano? Tak to mě zajímá, miluju moderní metody. Co je dneska stovka, že jo, kolikrát ani toho holiče za ni nepořídíte. A o co se jedná?"

     „Počítač, odborně se ta metoda jmenuje kompjůtrová analýza. Žoviálně tomu někteří kolegové říkají LÍZA, víte?"

     „Aha? To je zajímavé. Kam se na dnešní počítače hrabe třeba taková kávová sedlina, že paní? A co mám proto jako udělat?"

     „Nic jednoduššího, zadáme do počítače datum, přesný čas a místo vašeho narození, způsob života, povahové rysy, vaše aktivity, sociální poměry a v okamžení zjistím například, který bude váš šťastný den, nebo, pokud máte odvahu, vám dokonce můžu spočítat i přesnou hodinu vaší smrti."

     „No to je dneska technika, neuvěřitelné!" žasnul jsem stejně, jako vždy, když se poprvé doma spatřím po ostříhání.

     „Jen prosím ještě maličkost," s omluvným úsměvem povídá jasnovidka. „U této metody se platí předem. Víte, je to přece jen stroj a ten nemá duši. Nic nevynechá, nic vám nezatají. Často se stává, že se klientům po této metodě neudělá dobře."

     „Rozumím vám, jdeme na to" a zahrnul jsem jasnovidku informacemi.

     „Nejdříve zkusíme váš šťastný den," usmála se, když se mé zmuchlané tři dvoustovky přesunuly na protější břeh.

     „...ták a ještě enter."

     Počítač ve vteřině vyklopil výsledek: „Váš šťastný den bude 16. 10. 2032."

     „Vidíte, je to přesné, rychlé, dokonalé. Milý pane, tak to máte opravdu štěstí, pár let, je to jen chvilička, to uteče jako voda. Opravdu si přejete znát také hodinu vaší smrti? Máte opravdu dostatek odvahy podívat se pravdě do tváře?"

     Zaváhal jsem. Ale bankovky již byly přesunuty, musel jsem tu hru dohrát. Bylo mi, jako když v restauraci žvýkám tvrdou, ale zaplacenou flaxu. „No..., když už jsem tady, že..."

     „...ták a ještě ten enter..." V LÍZE to zahrkalo.

     „...bože," hledím na výsledek, co tady ještě hledám? Kam jdu? Proč? Nejen že se nedožiji mého šťastného dne. Nedožiji se ani zítřka! Vždyť já už jsem dva roky po smrti!!! Vlastně počítačově ani neexistuji. LÍZA mě lízla a po přečtení mé knihy života mi ve vteřině vystavila: reset.

     Zato mám jistotu. Dnes jsem měl jít raději k holiči. Zlatá sedlina.