Lepší než řízek
Z Bobíčkova deníčku
(část 1.)
Ach jo. Je to psí život. Sluníčko už vykukuje a pánečci spí. Jdu ven. Aspoň, že mi už pořídili lítací vrátka. Však bylo na čase. Kolikrát jsem v noci plakal a kňučel a poštěkával a vyl, že musím, ale oni nic. Jsou to sovy noční, nebo „vokolika"? Například tuhle noc spolu vyváděli až do tří. Ani jsem oka nezamhouřil. Jéje to bylo vytí.
Venku je nádherně. Den vstává a mokrá rosa mě příjemně studí do tlapek. Rána miluju. Tak honem vysmradit se a zkontrolovat rajón. No jó. Zase tu byly bezdomovkyně. A zase šmírovaly, kde co sežrat. Kočky mazaný. I ta bez ouška Bezoušková i madam Bezocásková. Dobře věděly, že jsem po včerejšku utahanej. Naštěstí na moje zahrabaný zásoby kostiček nepřišly.
Včera pánečci cosi slavili a pozvali jiný dvounožce. Některý jsem ani neznal, ale na mě si nepřijdou. Hned jsem si je vočuchal a zařadil do databáze, abych byl v obraze. Taky někteří velcí dvounožci si přivedli svoje malý dvounožčata. Ty ale moc nemusím. Jednou mě takový malý dvounožeček přetáhl klackem. A to jsem si chtěl jenom hrát. Co chcete, byl jsem jen hloupý štěnisko. Moc mě to tenkrát bolelo. A ještě kloučka chválili. Prý: „Ty seš ale statečnej chlapeček!" Nechápu...
Ale to je pryč. Mám i veselejší vzpomínky. Třeba včera. K obědu byly řízky. Ty miluju a můžu je ve dne v noci, v jakýkoliv den. Vonělo to přenádherně. Tak jsem aspoň zhluboka nasával a ňufal. Zkoušel jsem na dvounožce všechny finty, který znám, abych dostal aspoň kousíček do čumáčku a včera jak na potvoru nic. Pískal jsem na ně tím nejtenším hláskem, který dokážu, dělal psí voči, dlouze a toužebně koukal na každého jednoho dvounožce zvlášť a nic nezabralo. No rozumíte tomu? Asi pánečci koupili blbý maso nebo co. Nejlepší je, když je masíčko samá flaxa a křupka, nebo je tvrdý jak podešev. To pak mám hody a pěkně si pošmáknu. Třeba kuřecí má aspoň kostičky, ale takový vepřový BK v akci? To je na nic. Aspoň pro mě. Mezi náma, nevím jak to s tou podešví dvounožci myslí. Jednou jsem podešev zkoušel, ale řeknu vám, no chuť nic moc.
Mně ale náladu nezkazili. Dal jsem se do granulí a nenechal jim ani jednu. Jeden z těch dvou malých mláďat mně sice jednu chvíli lezl do misky, ale já na něj bafnul, až spadl na zadek a byl pokoj. Velcí dvounožci na mě začali křičet, jako bych byl nějakej vlkodlak, nebo co. Dyť jsem ještě nikomu neublížil. Zalezl jsem pod postel a tam na mě nemůžou. Přece se nebudou ohýbat s těma jejich banděrama. Stejně mají ty tlustý břicha vod těch řízků.
Pod postelí je klid a dá se tu nádherně snít. Já jsem teď zamilovanej do Besiny. Je to dáma a krásně voní. Když hárá, tak to mě neudrží nikdo. Pánečky mám sice rád, ale láska je láska, to musí pochopit. Zkrátka příroda. Tuhle se nás u jejichech sešlo čoklů pět. Nebo že by šest? Nevím, počty mi moc nejdou. Besina bude vonět asi každýmu. Mně to ale nevadí. Stačí, když si užiju a nepotřebuju jednu fenečku, dokud nás smrt nerozdělí, jako třeba páneček.
Abych nezapomněl. Ta Besinina panička nevoní nikomu, pořád na sebe patlá všelijaký sajrajty a voňavky, nebo co to je, no prej dáma. Houby dáma a to jsem řekl slušně. No víte, co prohlásila? Že prej Besina je „von" a kdesi cosi a že má papíry a s takovým podvraťákem prej nikdy! Prý jsem pouliční směska! To si dovolila říct jako vo mně, no rozumíte tomu? Jenže já, víte, já byl počatej z lásky, madam, a ne jak ta vaša krasavica na vobjednávku. Baba..., že prý jestli Besinka bude mít se mnou štěňata, tak jen přes její mrtvolu. Tak tu mrtvolu jí teda přeju. Náhodou. Můj páneček má papírů taky dost. Tuhle říkal, že se jednou z těch papírů zblázní...! Ať se jde s Besinou třeba vyfotit..., ježíš ale ta láska, to je hrůza to by se jeden mohl přijít o rozum.
Jdu domů. Jdu se podívat, jestli ti moji už vstanuli. Nemá cenu se tady trápit. No to jsem si mohl myslet. Chrápou, že je slyším už na chodbě...
Co to? Co to cítím za vůni? Besina, moje Besinka, ta dvounohá čúza ji šla vyvenčit. Takhle mě vzrušovat hned brzo po ránu. Ještě než se pánečci probudí, stihnul bych dát si dvacet v pelíšku. Ale... Honem k plotu! Je nádherná, miláček, celá bělounká, měkounká a chlupaťounká, jako obláček. Musím ji zazpívat tu našu zamilovanou. Tu, jak mě naučil táta, budiž mu země lehká.
„Ježíši, co ten náš pes zase tak vyje? Neví kolik je hodin?" slyším paničku z ložnice. No co, jsem pes, tak vyju, kdybych byl Karel Gott, tak bych zpíval, ale z toho by zase moje Besinka nic neměla. A pak, nevím, jak by se moje panička tvářila, kdyby ji vo půl šestý ráno vyl na zahradě Karel Gott.
Nedbám. Ještě zavyju tu druhou, tu vod mámy. Tu má Besa moc ráda. Tu: „Láska je láska.
„...se snad ten náš Bobík dneska zbláznil? To musí chodit ta Pikušková venčit zrovna okolo našich?"
„A co jako chceš dělat? Chceš si jít stěžovat na Národní výbor?" ozval se páneček.
Aha, asi mě volají, no to zrovna, zrovna teď poběžím, když jde má láska největší okolo plotu. Tůdle. A ještě tím svým: „Bobííí!". Ať jdou někam. Nesnáším, když mi říkají Bobííí. To mně ale dali blbý jméno. Takový provařený. Už slyším ty chlapy, jak na pánečka vod hospody volají: „Nechceš se postarat o Bobika?" To já pak dělám, že čmuchám po zemi a nic neslyším a rychle proběhnu jak motorová myš.
No, ještě že na mě dneska nevolají: „Malinkej, pojď domů! Malinkej!!!" To teda nesnáším kór. Vždyť mně prej, podle jakejchsi lidskejch počtů, už táhne na šestej křížek. Tak to zase říkala moje panička. Asi bude dost vzdělaná... Tak jakéjpak Malinkej? Furt. A dělají to teda na můj vkus dost často.
Nemůžou na mě aspoň před ní volat nějak jinak? Třebááá... Rexi? Ne, Rexi ne, to je taky profláklý tím policejním vlčákem, to by se jí taky nelíbilo. Kdyby aspoň na mě volali jménem, co mám v očkovacím průkaze: Bobík II. To zní, pane! Bobík druhý. Po otci Bobík a již II. To už je něco jako Rudolf II, císař římský a král český, nebo aspoň Josef II. Doma bych pak klidně slyšel třeba i na Pepana, to by mi bylo jedno. Ale před ní? Pánečci si užívali v noci kdoví do kdy. A já malinkej, zas nic. Oka jsem nezahmouřil. No co, tak jsem koukal. Žádná novinka. Trochu jiná poloha, ale jinak je to némlich to samý...
Jdu domů. Dneska to mám marný, přes plot to prostě nejde. Pánečci už vstali (tak to bychom měli, aspoň něco jsem dokázal) a vaří si kafe, tak můžu klidně zalehnou do pelíšku a snít si ten svůj nádherný sen, jak si jednoho krásnýho dne, má láska největší, má Besinka, přičapne. To bude určitě ještě stokrát lepší, než ten řízek!
Důležitý je, že mám furt naději. Furt. Ach jo...
(Omluvte prosím jazyk, ale jen jsem přepsal Bobíčkův deníček, jak to naškrábal drápkem. Nevím jak vy, ale my tak doma mluvíme a pejsci mají setsakra tenká ouška...)
Líbilo se kocourkové? A kam dál? Tak mrkněte třeba sem:
 Předchozí | Další  |
