Pírko
Ten den byla neděle. Musela to být neděle. Ne, nemohlo se to stát ani v pondělí, ani v pátek. Neděle je jiná, neděle je den odpočinku a neděle je den k zamyšlení a jen v neděli se mohou stát tak zvláštní a tak jiné, nevšední příběhy. Téměř pohádkové. Na to taková středa nemá. Ani se svým zástrčkovým přívlastkem ne.
Čas mi neúprosně ukusoval mládí a mnou cloumala bezmoc. Čas nezastavíte. Nikdy a ničím. Dávno jsem byl nucen opustit svět diskoték a líbat se s holkou na ulici začínalo být směšné. Lidé se najednou zastavovali, kroutili hlavou a potutelně se culili.
„Hochu, jak se dostanu do Myslibořic?" vytrhl mě, z mé depky utíkajících let, hlas. Nade mnou stál zvláštní stařeček a dychtivě čekal na odpověď. Podvědomě jsem vyhodnotil jeho finanční možnosti. „Snad autobusem, ale kdy jede, to vám nepovím."
„Já bych ale rád jel s tebou," oznámil rozhodně. „Na kolik taková cesta přijde?" Koukal jsem do jeho živých očí, zda-li tu nabídku myslí vážně, nebo se jen tak stavil na štaflu na kus řeči. Vzal jsem mapu a téměř s omluvou povídám: „No, je to daleko..., dost daleko, myslím, že to bude nad vaše možnosti."
„Nejde mi o peníze, podívej," usmál se a vytáhl z náprsní tašky obstarožní kasírku, „budou stačit dva tisíce? Musíš ale pro mě něco udělat."
„Budete chtít vzít i zpátky?" ptám se toho pohádkového dědečka, neboť mi nabízel téměř dvakrát tolik, než bych si býval řekl.
„Nevím, co bude. Nikdo to neví. Ty peníze si vezmi hned..., kdyby náhodou..."
„Ale jděte," snažil jsem se trapně přesvědčit jeho, ale hlavně sám sebe o nesmrtelnosti. To už mi ale strkal pod nos občanku. Nikdy nezapomenu na ten upocený, snad i vypraný doklad, který ale viditelně hlásil: František Pírko, 1898, Příkop 5.
„Tak vám je osmadevadesát?"
„Ano, ale už jen měsíc," zasmál se," pak mě potáhne na rovnou stovku!!"
V duchu jsem si začal opakovat zásady první pomoci. 
Stařík se ale choval nebývale čile a když jsme opustili město, šťastně sledoval barevnou podzimní krajinu. „Ten svět, to je ale nádhera," smál se šťastně, div že netleskal. „Vidíš ty úžasné javory, žádný by je nedokázal tak vymalovat, žádný z lidí." Když pod bílými oblaky letka divokých hus mířila k jihu, štěstím mu začaly stékat slzy po skráních. Sledoval je dokud mu nezmizeli za obzorem. „Snad se jich ještě na jaře dočkám," řekl tiše spíš sám pro sebe.
„Proč by ne, nikdo přece neví, kdy mu ta jeho svíčka dohoří..." snažil jsem se vykouzlit alespoň špetku naděje.
„Máš pravdu, hochu, ale nesmíš s tou svíčkou chodit ve větru," a jeho pohled odletěl kamsi do daleka. „Na jeden život toho bylo dost. To víš, těžkej život to byl, jak balvan těžkej. Ve čtrnácti nám zemřel otec. Bylo nás sedm a já jako nejstarší se musel postarat. Naštěstí jsem dostal práci v lese, to víš práce to byla těžká, ale lesy a hory, tam u nás, ty jsem miloval."
„Odkud jste, pane Pírko?" zeptal jsem se a najednou se mi ten stařík začal proměňovat v dědečka téměř pohádkového. Jakoby do jeho tváře byly zapsány všechny ty stopy utrpení i štěstí, bolesti i radosti, co může člověk za jeden dlouhý život prožít. Stařík se nedal do vyprávění pobízet. Snad to nebylo ani sdělení, snad to byla jeho poslední rekapitulace. Pocházel někde od Veřovic z Beskyd. Z první války si přivezl omrzlý nohy, v třicátých letech přišel o ženu a dvě děti. Povídal tuberkulóza a myslel na osud. Už se neoženil. Za Němců partyzánštil v horách. Znal je dobře. Němce i hory. Tenkrát se mu kulky vyhnuly, ale pohromě stejně neušel. Kláda mu zle pochroumala nohu. Myslel, že o ní přijde, ale i z toho se nakonec vylízal.
„Víte, ptám se všech, zeptám i vás. Jaký to má všechno smysl? To věčný pinožení, ta spousta trápení, bolestí a to všechno...?" obrátil jsem se na něj s otázkou a čekal nějakou zásadní moudrost.
„Áá, co bych povídal, byl jsi někdy u kováře?"
Přisvědčil jsem.
„Kovář nahřeje kus železa, rozpálí ho doběla, buší do něj, buší ze všech sil, aby dostal ten správný tvar a smysl, buší až jiskry lítají a pak ho strčí do vody, zakalí a je z toho ocelový nůž, nebo pluh, nebo cokoliv jiného k užitku. Jen musí dávat pozor, aby to železo nespálil..."
Pak už cesta probíhala beze slov a já nechal dobíhat poslední věty jako ozvěnu.
Vjeli jsme do Myslibořic. „Tak kam potřebujete?" zeptal jsem se a stále jsem nemohl uvěřit tomu, že tato kouzelná cesta má ještě nějaký jiný reálný cíl.
„Tady to je!" zajásal a já zastavil u brány. Se státním znakem na mě hleděla tabule: Domov důchodců.
„Nemohl bys jít se mnou chlapče?" obrátil se na mě stařík, „přece jen se tu tak nevyznám. Víš mám tady poslání."
„Poslání?" zeptal jsem se nevěřícně.
„Ano, poslání, přijel jsem si pro nevěstu!!!"
„Pro nevěstu?"
„No, ona je to ještě mladá holka, vždyť nemá ani vosmdesát," smál se stařík. „Potřeboval bych, abys mě ji pomohl najít."
Vrátnice byla prázdná, takže jsme lehce proklouzli do domova a stoupali po velice pozvolných a příjemných dřevěných schodech. Z nějakého sálu se ozývala písnička: Nikdy se nevrátí pohádka mládí... Proč ne, byla neděle odpoledne.
„Zeptej se na Mařenku. Na moji nevěstu. Třeba ji někdo zná! Mařenka, Mařenka Novotná..." Nějaká babička si opravdu vzpomněla, ale nezapomněla si pana Pírka pečlivě změřit od hlavy až k patě. Došli jsme až k pokoji. Pírko zaklepal. Ve dveřích se objevila drobná subtilní stařenka o dobrou hlavu menší. Sotva ho spatřila, roztřásla se a slzy ji vhrkly do očí.
„Františku," zalykala se, „Františku, tys na mě nezapomněl?" To už jsem v pláči slyšel jen jeho jméno. „Já na tebe čekala šedesát let. Šedesát Františku...". Pozoroval jsem tu dojemnou scénu, jakoby ani nepatřila do tohoto hmotného světa. Stařenka, ten tak drobňoučký věchýtek, ten křehký lísteček, do jehož těla se snad krom duše a lásky nevešlo už vůbec nic, vinula se tu ke svému zachránci, jakoby chtěla splynout s jeho duší, jakoby všechny ty hodiny, dny, měsíce a desítky let čekání chtěla proměnit nyní ve štěstí, v jakousi absolutní radost, jakoby pro tu chvíli byla ochotna i zemřít.
Jak dlouho tahle chvíle trvala? Nevím. Vím jen, že se novina rychle rozšířila domovem a mnozí si ji nechtěli nechat ujít. Dílem ze zvědavosti, dílem z účasti, dílem ze závisti.
„Jak jsi se sem dostal, Františku?"
„Pronajal jsem si vůz, Mařenko" pravil Pírko rozšafně a ukázal na mě. „Pan řidič byl tak laskav..."
„...ale jděte, vždyť je to moje zaměstnání," snažil jsem se oponovat, ale bylo to jen chabé vypouštění páry.
„Pane řidiči," promluvil pak stařík s noblesností, „tady máte 50 korun a běžte si něco sníst. Já se s Maruškou domluvím a za hodinu vás čekám." No, řeknu vám, zastínil mnohá novodobá hrabata. A byl to furiant.
Po hodině jsem znova stoupal po těch schodech. Pohádka mládí už dozněla. Na chodbě bylo plno lidí i hluku, že jsem se nemohl ani protlačit. Jakási žena s velkou bradavicí na tváři hned na mě začala křičet, ať toho člověka ihned odvezu tam, kde jsem ho vzal.
„Sodoma Gomora," skučela jak siréna, „představte si, on tady chce s Mařenkou spát! Nevídáno!" Snad křičela jenom závistí.
František Pírko ale zářil jako sluníčko. „Pročpak bych se s ní nevyspal? Vždyť je to moje nevěsta! A postel je dost široká pro oba!" Mařenka stále ještě vzlykala a držela se Františka jako klíště. Mluvčí davu s bradavicí se ale nedala. „Tady to není žádnej bordel, ale slušnej domov důchodců!!" a několikrát se pokřižovala.
„Mohl byste jít, prosím, se mnou do kanceláře?" požádala mě jakási pracovnice. „Odvezte ho, odvezte toho pána, na to jsou předpisy a pak..., něco se může stát a já nechci mít nikoho na svědomí. Vždyť to jsou všechno staří lidé..."
„Ale o tom nemůžu rozhodnout já," bránil jsem se.
„Přece toho pána znáte a víte co na něj platí?"
„Znám? Toho pána? Vůbec ho neznám, znám ho tak o hodinu dýl než vy, ale za tu hodinu jsem pochopil víc, než vy za celej život, nejsem ani jeho příbuzný, ani známý, jenom vobyčejnej taxikář a ten dělá pro toho, kdo mu platí. A to vy, s prominutím, nejste. Ale jedno vám řeknu. Já těm dvěma fandím. Když už je osud okradl o těch šedesát let společnýho života, risknul bych to. Moc času jim nezbývá a za každou vteřinu štěstí bych dal zlaťák.
A s těma vašema předpisama se dejte třeba vyfotit..." a vyjel jsem z kanceláře nasupenej jak vlak z tunela.
„Pane Pírko!" zavolal jsem do chodby.
„Ano chlapče?"
„Pojedeme?"
„Ne, zůstávám. Vzpomeň si na kováře a o mě? O mě neměj strach...," na chvíli se odmlčel, "a děkuju ti!"
„Ne, ne, to já vám..."
Jel jsem tedy zpátky sám a jak ve snách. Takoví snad na silnici ani nepatří. Nemohl jsem pochopit, co se mi za těch pár hodin stalo a jak se mi všechno změnilo. Jak beznaděj se mávnutím kouzelného proutku změnila v naději. Snad ani ne mávnutím proutku. Snad pírka, snad pírka s velkým P. Možná jedním z těch pírek, co mají na křídlech andělé. Možná jedno z těch, co vás jen tak ovane a zašimrá, možná jednoho z mnoha, co vám připomene, že všechno má nějaký smysl. I čas, stáří, všechno...
Asi za čtrnáct dní jsem šel mého kouzelného stařečka navštívit. Když jsem hledal jeho vizitku na dveřích, potkal jsem domovnici. Vytírala schody. „Jó, Pírko? Tak ten zemřel, tak myslím před týdnem..." Zavrávoral jsem z té zprávy a zakopl o kbelík. Ten s rachotem padal dolů a já si do toho rámusu říkám: „Ba ne, ženská, takoví nezemřou nikdy..."
Líbilo se vám kocourková? A kam dál? Tak se mrkněte třeba sem:
 Předchozí | Další  |
