proč živijó

Pochybuji, že by se našel někdo, kdo nezažil přípitek a k němu  narozeninový popěvek. Při zvednutých sklenicích, snad z touhy po světovosti, slýcháváme v posledních desetiletích ono americké: Hepy bersdej tújú, hepy bersdej milý Leopolde…, tak to ale, zdá se pro nás, nic moc.

Snad nadějí je, že by se mohla časem ujmout ona hezká Svěrákouhlířovská "Narozeninová": Franta má narozeniny... Chce to ale naučit se text a to je pro mnohé nepřekonatelné.

Nejfrekventovanější popěvek je samozřejmě titulkové „živijó, živijó“. Dlouho jsem si myslel, že pochází odněkud z brněnska, neboť tam je koncentrace koncovky jó maximální. Stojijó, chodijó, vařijó, jedó třeba šalinó, sóložijó a tak pod. Proč tedy ne živijó, že ano. Pravda je ale taková, že jsme živijó převzali po 1. světové válce ze srbochorvatštiny a dovezli ho naši legionáři z fronty. Ujal se i proto, že popěvek byl jednoduchý a nebyl třeba překlad:

Živijó, živijó, živijó.
Mnoga ljeta, mnoga ljeta, mnoga ljeta, živijó,
mnoga ljeta, mnoga ljeta, mnoga ljeta, živijó!
Živijó, živijó, živijó.

Slyšel jsem ale ještě jinou verzi na nápěv „mnoga ljeta“ a ta mě dost pobavila:

To jsme rádi, že jsme tady, že nás tady živijó!
To jsme rádi, že jsme tady, že nás tady živijó!
Živijó, živijó, živijó!!!

Tak tedy jó, buďte zdrávi!

Líbilo se vám kocourkové? Tak se mrkněte na další: Proč