Rada pro outsidery - Jak sbalit holku
Vždycky, když do třídy vstoupil můj spolužák Mikuláš, cítil jsem, jak se spolužačkám zrychlil dech i tep, podvědomě si upravovaly své kadeře a mnohým začaly zvláštně jiskřit oči. Možná, že byly vzrušeny i jinde, ale to jsem mohl jen tušit. Spolužák Mikuláš byl jednoduše nádherný exemplář. Spolužák Mikuláš reprezentoval naši školu v atletice i ve hře na klavír. Spolužák Mikuláš byl také vyhlášeným fotbalistou, top - manekýnem, premiantem třídy, idolem dívčích srdcí a permanentně in. Byl to takový náš malý Brad Pitt. Takový náš malý frikulín. Byl free, byl i cool a že byl i in, to už tu padlo.
Když jsem vstoupil do té samé třídy já,... nestalo se nic. Vůbec nic. Byl jsem pro ty samý holky něco jako kandelábr, jako patník, strašák v poli, nebo hromada posypového materiálu připravena na provoz v nepříznivém zimním období. Prostě outsider. Jen naše hvězda Horáčková směrem ke mně poznamenala: „Nezacláněj, vole!" Možná, že tenkrát použila i silnější výraz, neboť zrovna s Mikulášem se snažila vyřešit jakýsi zásadní sexuální problém. Něco na téma: „Zda-li slipy, či zpátky do trenek.."
Byl jsem opět, snad už po šedesáté, ponížen, pošlapán, znesvěcen, zadupán a zničen a mé ego se krčilo v koutečku jako zmuchlaná jízdenka MHD. A právě tenkrát jsem za svým trpkým životem udělal tlustou čáru. Když hromada posypového materiálu, tak hromada. Není všechno tak špatné, jak na první pohled vypadá. Kolikrát taková hromada štěrku uchrání na kluzkém povrchu mnohé od smyku někam do neštěstí. Ano, to je to pravé ořechové.
Budu hromadou...!!
Každý máme v životě nějaké trápení, konečně, jsme tu jen na školení. Věřte, i holky je mají. Začal jsem je v těch kritických situacích programově vyhledávat. Čím více smutku, tím snadnější byl můj úkol. Taková vzlykající kráska, to byla pro mě přímo pochoutka. Zpočátku jim většinou stačilo vypovídat se. Přece jen, svěřit se, to je panečku úleva. A trpělivě jsem se učil, a naslouchal jim a empaticky se vciťoval do jejich často křehkých dušiček. Nikdy jsem netlačil na pilu a tajně snil pod peřinou svůj sen. Později jsem několikrát poradil, jak toho jejího „Brada Pitta" sbalit a hlavně jim dodával nekonečnou naději. Byly mi za to vděčné i přesto, že jejich naděje často opravdu končila v nekonečnu. Moje odměna byla sice malá, ale ne zanedbatelná: „Byl jsem s nima". Čím dál častěji a čím dál déle. Co na tom, že jsem byl dvojkou, trojkou, čtyřkou a věčným náhradníkem..., pořád lepší počty než býti nulou. Mnohokrát se také stalo, že se vracely zpátky ke mně, neboť se jim s tím jejich vysněncem nezadařilo.
A pak se to stalo. Zpozoroval jsem, že se udála jakási změna. Nestalo se tak ani za den, ani za týden, nebo měsíc, ale stalo se to. Já teda nevím, jak to tam nahoře funguje, ale mé sny se zhmotnily. Holky mě začaly vyhledávat samy. Ještě podivnější však bylo to, že byly krásnější a krásnější. Často i duchem. I dívčí, později ženská trápení byla vážnější a vážnější. Moje jízdenka do jejich náručí, ta původně tak nepatrná vstupenka k jízdě a zmuchlaná někde v koutku, dostávala platnost na tu nejhezčí cestu. K jejich srdcím...
A nastal opačný problém: Jak se jich zbavit a neublížit. Mám se snad přiznat, že se staly jen mým pokusem hromady štěrku? Ale to už je jiná kapitola...
PS: Můžete tomu věřit, nebo nemusíte, ale to je tak všechno, co s tím můžete dělat. Že něco neznáte, neznamená, že to neexistuje, nebo nefunguje. Prostě, takhle se to stalo mně!!
Líbilo se kocourkové? A kam dál? Tak mrkněte třeba sem:
 Předchozí | Další  |
