V zemi soumraku
Ty tam jsou mé omyly. Odpusťte mi. Ty tam jsou mé představy o smrti. Neboť, kdo to neprožil, neuvěří. Snad i ta kočka na parapetu ví víc! Sotva jen koutkem paměti si vzpomenu na dobu, kterou lidé nazývají životem. Ten den, ten poslední den, mi nebylo nijak zvlášť již od rána. Stačil jsem si ještě připravit oběd, ale pojednou mé tělo ovládla bolest a s ní i jistota. Umírám...
Jen myšlenka přeskakuje do mé duše a já koukám, udiven, sám na sebe, odkudsi z výšky. Mé tělo bez života a hlava je nepřirozeně uložena hned vedle chladnoucího pokrmu. Již nic mi to neříká. To věčné pinožení za kusem chleba, teplem a střechou nad hlavou. Kolik jen času tím trávíme...
„Kdo jste? Lékař?" ptám se postavy, která se tu tak náhle objevila. Jsem překvapen, že mi rozumí. Vyhrknu o překot:
„Jak je to se mnou?"
„Ne, nejsem lékař," stačí jen tiše říci, snad aby nepřerušil ticho smuteční světnice.
„Ale, já mám právo vědět! Musíte mě informovat! Platím si přece..., pojištění!" „Oh, ty vaše peníze..." pousmála se ta bílá postava. Byla bílá, nádherně bílá. V té chvíli, v tom rozrušení, nemohu ani rozeznat, zda jde o muže či ženu, snad je to dokonce jakýsi mystický hermafrodit. „A vůbec, jak jste se sem dostal?"
„Měl jsi otevřeno," tykal mi a pokynul, abych se díval. Abych se dobře díval! Čas přestal existovat. Pak místnost se plní smutečními hosty. Strnule naslouchám slovům lidí, s nimiž jsem se často smál a popíjel, a kteří mi vždycky jen lichotili, když pobývali v mé pohostinné společnosti. Leknutím jsem ustrnul! Tak tohle že je přítel? Co to povídá? A tahle?
Odešli a přicházejí jiní. Snad jsem se měl víc učit poznávat lidi! Mnozí, kterých jsem si vážil, budí ve mně ošklivost a hněv, a jinému, o nějž jsem nedbal, rád bych nyní vděčně stiskl ruku. Volám, že jsem nezemřel. Volám, že žiji dál! Volám! Ale ač křičím jak zběsilý, oni mne neslyší. Volám a křičím a řvu a jen tichá ozvěna. Nedbají, nenaslouchají. Jen ten jeden...
„Jsem anděl," slyším ho a já pochybovačně namítnu.
„Anděl? Jakýpak anděl? Vždyť nemáš křídla?" směji se, neboť kdo kdy viděl anděla bez křídel. Anděl se jen usmál. „Mám tě doprovodit. Překročit řeku zapomnění a provést tě Zemí soumraku!"
„Copak já nejdu rovnou do nebe? Nikomu jsem přece nikdy neublížil!" a humor mě neopouští. To už sedím rozkročmo na rakvi s mým tělem a doprovázím ho na jeho poslední cestě. Jen oba koníci s černými chocholci mi rozumějí, ohlížejí se a smíchy vypouštějí do mrazivého dne oblaka páry.
☼☼☼☼☼
Nevím, kolik času se přesypalo.
Nic z toho si nepamatuji. Pak už jen ta Země. Uvědomil jsem si, že můj průvodce je mi stále nablízku i zde, v Zemi soumraku. Jak příznačný název. Zde není již místa pro radost a jasný a zvonivý zvuk. K uchu mi doléhá jen šepot, který se zcela hodí k bledému přísvitu, který vše obklopuje, a dovoluje mi rozpoznat alespoň nezřetelně obrysy pahorků, luk a křovin. Kolem mě se plouží množství stínů.
„Kdo je to?" ptám se průvodce.
„Duše. Duše lidí jako jsi ty! Duše pošetilců, kteří se na zemi chlubili, jak všemu nejlépe rozumějí a tlachali o nicotnostech. Nyní mlčí."
Růžová záře z veliké dálky zve tak slibně a probouzí ve mně naději a pobízí mě k čilejšímu pohybu. Zároveň si uvědomuji, že i ostatní duše se pohybují tím směrem. Již slyším i jakési mumlání, snad mumlání motliteb, jemuž chybí snad jen chřestění růženců. Kráčíme s nimi.
Však zástupů přibývá a již dav není schopen pohybu a jako mořské vlny se přelévá sem a zase zpět. Ozývají se slova úpěnlivých proseb, ustrašených žádostí a zoufalé výkřiky beznaděje.
„Pojď," hledím na mého anděla již s úžasem a my se přenášíme přes tento zápas miliónů a vidíme, že před nimi stojí chladně a nehybně překážka, která jim brání kráčet dále.. Marně se na ni duše vrhají, marně ji skrápějí slzami, prosebně vztahují ruce ke světlu a mumlají motlitby. Leč tyče, které je oddělují, od toho krásného cíle, stojí bez pohnutí, neochvějně.
Jdeme dál kolem těch hustých řad. Nejsou to statisíce, nebo miliony. Jsou to všichni, co se považovali za „opravdové" věřící. Jak jinak si to všichni představovali! Věřili, že budou uctivě přivítáni. Věřili, že budou velebeni a chváleni. Věřili, že oni jsou ti praví.
„Proč je tomu tak?" ptám se anděla.
„Tak na ně zavolej! K čemu vám to věčné modlení, když slovo jste neproměnili v čin. K čemu byla ta vaše nedělní mše, když v týdnu jste se chovali k sobě tak nehezky! Nechali jste se strhnout tolika mylnými názory. Ne, nestačí se vyzpovídat a dát bakšiš na svatostánek. To mylné názory stojí tu mezi nimi a světlem jako pevné tyče! Přijměte již jednou pravdu, která tkví jen ve vaší přirozenosti! Nejvyšší vám dal k životu tělo a vaše smysly, ale vy jste jen hloubali a mudrovali jak nad tím vyzrát a slepě a pohodlně jste naslouchali jen zvyky vašich kostelů, vašich mešit, vašich templů."
Zpozorněl jsem. Upoutal mě hlas. Jakýsi vůdce. „Polovinu života jsem strávil hloubáním, abych prostudoval onen svět. Bláhoví! Tyče, které vidíte jako hráz před sebou je jenom mystifikace vytvořena naší vůlí, vaší představou. 
Pojďte za mnou, povedu vás! Znám to všechno již dobře!" Dav tedy ustupuje a vůdce vší silou naráží do hradby a s bolestným výkřikem zavrávorá zpět. V zuřivosti křičí, proklíná médium, které ho zavedlo na scestí a s ním mnoho, mnoho jiných. Nepomyslí na to, že on sám je původcem bludů magie, kterou si tak hýčkal a dmul se pýchou, jak svou chytrostí vyzrál nad zákony ve stvoření.
„Nechtěj mu pomoci," povídá tiše můj průvodce, můj Anděl strážný. Pojď dál..."
„Ale to přece nejsou špatní lidé," snažím se mu namítnout, „jen se možná zakousli do nesprávného názoru, nebo snad jen byli leniví přemýšlet, důkladně všechno promýšlet a procítit a pečlivě zkoumat, zda má jejich víra trhliny, které by zdravé cítění nemohlo přijmout jako přirozené."
Anděl pokýval hlavou: „Tak poslouchej a probuď se už!"
☼☼☼☼☼
Tu uslyšel jsem zvonek. Zvonil pronikavě. Tisíce kovadlinek mi znělo v uších a já znova pocítil svět. Pomalu se mi vracel čich, sluch a nakonec i zrak. Zvedl jsem se od stolu a šel otevřít.
Již jsem se neptal na jméno. Stál tam. Anděl. Můj Anděl strážný.
„Probudil jsem vás?" zeptal se, když viděl moji tvář a já? Já řek: „Snad. Snad už ano..."
Líbilo se kocourkové? A kam dál? Tak mrkněte třeba sem:
 Předchozí | Další  |
