Vencíček
Z BOBÍČKOVA DENÍČKU (část 5.)
Drahá Besi!
Ačkoliv jsme byli napevno domluveni, že náš malinkej se bude jmenovat Karel, pánečci rozhodli jinak. Já už toho teda viděl hodně. Viděl jsem souložit černý veverky, vrtat krtky metro nebo bušit hada pěstí do skály, slyšel jsem zpívat kokršpaněla karaoke s místním rozhlasem dechovku a taky vrkat sousedovic holuby Beethovenovu Ódu na radost, ale tohle, dát mýmu synkovi jméno Venca, tak to by mě nenapadlo ani v narkóze.
Co ale pes nadělá proti osudu. Ten den, kdy ho pánečci přinesli, bylo v lidským kalendáři zrovna Havla a tak to prý ani náhodou. Tak zůstali u Venci. Ale kdoví jak to bylo. Často se stává „Cherches la femme", jak říká naše vzdělaná panička.
Nu což naděláme, mohlo to dopadnout hůř, třeba Den zesnulých, Vznik samostatnosti nebo Vítězství pracujícího lidu, že jo. Kdyby se ale koukli na internet do kalendáře psích jmen, tak to byl Lojza. Třeba. Tak fajn.
Možná ale, že toho našeho nejmenšího pojmenovali po tom svatým Václavovi, co vyjíždí z Blaníku, když je národu nejhůř. Ale toho rytíře už asi nikdo neuvidí, neboť nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř, že jo. Zato Vencíčka je všude plno a my jsme teďka vlastně taky takovej starej rod a vedeme si už rodokmen jako ti králové.
Budu mít s malinkým hodně práce a jen co si zdřímne zahájím výuku, aby byl z něj pořádnej pes a šlechtic a von s rodokmenem, jako ti tam na tom hradě, nebo jeho máma. Okamžitě jsem ale zavrhl jízdu na koni, šerm, střelbu, francouzštinu a společenský tanec. Ne, ne, takovej Vencíček, štěnisko malinký, potřebuje něco docela jinýho. Musím ho naučit pořádně hlídat a štěkat a vrčet, pískat a prosit, konzumovat a dekonzumovat a taky strašně koukat, aby dokázal odrazit útok i jenom pouhým pohledem. Jak naše panička říká: „Audacem fortuna iuvat", odvážnému štěstí přeje. A když to nepomáhá, tak co? Běžímeee...
Drahá Besi, do výcviku jsem zařadil krom běhu i několik dalších olympijských disciplín jako čtvrtku, skok vysoký, gymnastiku, společenské vědy, filozofii a občanskou výchovu a pořád mu vtloukám do hlavy: „Cum cecidero, surgam," kdykoliv upadnu, vstanu. Myslím, že dělám dobře. Jen aby se nám nezasukoval! Haf.
Vencíček je taky i velice pozorný posluchač. Jednou večer, když jsme utahaní padli do pelíšku, jak brambory do sklepa, najednou pípnul: „Tatí, ještě pohádku!" 
„Kterou by jsi chtěl, Vencíčku?" a to jeho: „Tatí!" mě tak potěšilo, že jsem z toho až zaslzel. Otřel jsem si ale pacinou oči, zamáčnul slzu, že jako nic.
„No přece tu našu, jak jsi mi ji povídal u hrobu našeho dědouška, tu mám nejraděj."
A tak jsem mu to už po stý vyprávěl:
Mýho tátu Bobíka I. a tvýho dědu měl páneček moc rád. Když zemřel, vydal se za místním knězem s prosbou:
"Otče, bytost mně nejbližší, můj pes, zemřel. Mohl byste za jeho duši sloužit alespoň malou mši?"
"Tak to je mi líto, ale bohoslužby za zvířata v našem kostele sloužit nemůžeme. Ale nedaleko odtud je jakási nová náboženská organizace. O jejich víře toho moc nevím, ale snad budou moci pro to zvíře něco udělat."
"Vyrazím tam rovnou, Otče a děkuji za radu. Jen se ještě zeptám, myslíte, že takových pět tisíc věnovaných za bohoslužbu bude stačit?"
Na to kněz rozhořčeně odpověděl:
"Proč jste mi proboha neřekl rovnou, že ten pes byl katolík?"
A tak jsme ke všemu ještě skoro svatí..."
Čus, bus, pacina, fous.... Tvůj Bobíček
PS: Snad ti tento dopis dojde, nebo označkuju druhý patník u Kulturáku a budeš vědět taky všechno a když tam udělám bobek, tak to máš aji s fotkama!
(Omluvte prosím jazyk, ale jen jsem přepsal Bobíčkův deníček, jak to naškrábal drápkem. Nevím jak vy, ale my tak doma mluvíme a pejsci mají setsakra tenká ouška...)
Originál profifoto: Hanka Macková
Líbilo se kocourkové? A kam dál? Tak mrkněte třeba sem:
 Předchozí |
