Všude je chleba o dvou kůrkách

(fejeton)

Říká se to. Přiznám se, že logice tohoto tvrzení nerozumím. Na dvoukůrkový chleba jsem ještě nenarazil. Měl bych to snad chápat ve významu, že všude, kde se kdy octnu, je něco. Nějaké trápení, hodně dřiny, ještě více odříkání a že svět létajících pečených holubů do úst nenajdu. Měl bych to tak chápat, ale nechápu. Jak to vlastně myslí s těma dvěma kůrkami? Horní a dolní, nebo snad vnější a vnitřní? Nevím. Pravděpodobně mám mezeru ve vzdělání. Ať už se chleba vyskytuje jako bochník vcelku, nebo jako krajíc, či půlkrajíc i čtvrtkrajíc, pořád má jen jednu kůrku. „Kde je tedy ta druhá?“ ptáte se.
Přece všude!

Dlouho jsem si s tím lámal hlavu, neboť jde o diskrepanci přímo marginální. I ruské přísloví tvrdí důležitě: „Na stole chléb - tabule nebeská. Stůl bez chleba - jen deska.“

I vyrazil jsem k odborníkům. Na náměstí do potravin.
„Dobrý den, prosil bych chleba!“
„A jaký byste si přál? Máme šumavský, selský, kmínový, sezamový, moskevský…“
„Dvoukůrkový!“
„Dvoukůrkový?“ a prodavačka natahovala ušiska jak králík.
„Ano, dvoukůrkový!“ trval jsem na svém. „Vy ho nemáte? Musíte ho mít, protože prý je všude! A když je všude, musí být i u vás!“
„Prosím?“ hlesla prodavačka a označkovala mě pohledem, kterým se lidé dívají obvykle na blázny. Pak, snad aby se mě zbavila, povídá: „Zkuste to ještě v supermarketu.“
Bylo to jasné. Ani ona o dvoukůrkovém chlebu neví nic.

Chléb měl v lidské historii vždy jedinečné postavení. Naši předci ho považovali za „duši domu“ a podle toho se k němu chovali. Bochník chleba se nikdy nesměl položit takříkajíc „na záda“. To do domu přitahovalo spory, neštěstí a nemoci. Nesměl být také otočen nakrojenou stranou ke dveřím, protože pak by z domu uniklo štěstí. Večer bylo třeba chléb pečlivě zabalit do ubrousku, aby mohl pokojně spát. Ubohým duším ublížil ten, kdo nechal chléb přes noc jen tak ležet na stole. Celou noc proplakaly. Nabídnutý chléb se musel beze zbytku sníst, za vypůjčený se nesmělo děkovat, teplý darovat a nalezený zvednout. Se zlou se potázal i ten, kdo dal žebrákovi patku. Přivolal na sebe zlobu temných sil.

Jdu tedy do supermarketu. Tam budou jistě vědět víc, neboť jde o supermarket nadnárodní. Nesmí mi ale vadit, že dnes do chleba přidávají pomleté zbytky starého pečiva, které se předtím neprodalo. Dříve se tyto zbytky dávaly prasatům, nebo se prodávaly za nižší cenu jako krmný chleba pro domácí užitkové zvířectvo. Dnes je stroje semelou a směs je dále upravována. Dále mi vadit nesmí, že i obsah mouky snížili z 44% na 20, protože ve finále přidají speciální směsi s enzymy, těsto se míchá atd. atd. až na druhém konci vyjede upečený chleba. Je to takové jedno nádherné ohnisko civilizačních chorob a semeniště alergií. To mi teda nesmí vadit už vůbec. Navíc, bohužel, opět jde o chleba jednokůrkový.

Moje babička dřív, než chleba rozkrojila, tak ho pokřižovala. S nadějí jsem hodnou chvíli sledoval prodavačku krájící chleba na poloviny. Nepokřižovala ani jeden. To jsem tenkrát ještě přehlídl kombajn krájící bochník na krajíce. Nekřižoval také. Pak mi to došlo. Byl by to totiž hřích žehnat něčemu takovému.

V té souvislosti mě napadá, že se už ve Starém zákonu říká: „Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno“ a dneska jsou z toho problémy s korupcí. Nojono, to víte. Doba je zlá a chleba je o dvou kůrkách holt všude...