Záškrt
Z BOBÍČKOVA DENÍČKU (část 7.)
Panička naša chce kočičku. Já ne. Mám proto dost dobrých důvodů. Asi dva. Kočky nejsou kamarádky a mají i jinak samý špatný vlastnosti. Kočky jsou zákeřný a nenechají si ode mne vylízat uši. Vývojové stádium takové kočky začíná u kotěte, která jsou zpočátku slepá. Sotva však prozřou, usadí se paničce na klín a začnou sledovat stupidní televizní seriály. Tento zlozvyk jim vydrží až do důchodu.
Kočky jsou prý taky na ozdobu. Pro příklad toto je sousedovic kočka Mňučka. Raději přikládám obrázek. Jen tak, pro jistotku, abych se podělil a aby bylo jasno. Mňučka mě doopravdy vytáčí. Většinou sedí na našem plotě a vyhřívá si kožich. Nebo se pořád čistí a myje a olizuje i několikrát denně a jinak machruje.
Když mě uvidí, otočí se zadkem a mrská ocasem, ale já dobře vidím, jak se mi vysmívá přímo do očí: Toto že má být pes? Ty krátký nožičky? Co to je? Jezevčík křížený kdoví s čím. Ten když jde dveřma, tak akorát dobře vyvětrá. Jak nákladní vlak o šedesáti vagónech.
A přišla pak strašná zima a sněhu napadlo, že jsem vůbec nemohl ani vystrčit čumáček ze vrat. I přijely veliký stroje s radlicema, co tak strašně smrdí a uklízely a uklízely. Když to měly už jakš takš zrychtovaný, tak napadlo sněhu zase tak na dva Bobíky a zase to smrdělo a hlučelo, až se ta jedna plechová potvora probourala pod lipou do našeho plotu. Tolik bylo sněhu. Pak zase napadalo na pár Bobíků a zase se smrdělo a zase hlučelo až se páneček po dvou dnech konečně prokopal na cestu a šel se na to neštěstí podívat. Vyběhl jsem za ním šťastný ze znova nabité svobody, ale moje štěstí dlouho netrvalo.
„Hele, Besko, ten tvůj Záškrt je taky venku!" ozval se odkudsi Pikuška. Záškrt? Jaký Záškrt? To jako mám bejt já? Byl jsem uražen, ponížen, zdupán a zdevastován před mojí Besinkou nejmilejší a tím pádem i před celým světem širým. Asi mu mrazem namrzl mozek. Navíc jsem netušil, že na jedné z větví se mi chechtá i Mňučka! Chechtala se, až sníh husto padal shůry s větvoví.
Páneček taky zrovna radostí nad tou urážkou nevyskakoval a bral to jako pohanu celého jeho rodu až do roku 1626, kde jsou první záznamy. „Ježiš, proč Záškrt?"
„Mno, když má ty krátký zaškrtlý nožičky!" snažil se trapně srovnat tu urážku Pikuška, co z něj tak blbě a bez cenzury vypadla.
Nikdo z nás ale netušil, že Mňučka nad náma z toho dostala docela hysterický záchvat smíchu a třásla se tak silně, až to křuplo a ta namrzlá větev, co na ní seděla, se s ní ulomila. Hópla dolů, jak ta nejstrašnější mňaučilka vražedná o kterých všichni vědí jen z doslechu, neboť útok mňaučilky ještě nikdo nepřežil. Jen páneček to zná. Výzkumem mňaučilek se zabývá pouze Leningradská Všeruská Univerzita, u nás pak Ústav válečné biologie (Departement of Volvox Biology) v Brně. 
Tak takový to byl smrtelný skok. A trefila se rovnou tomu Pikuškovi za krk. Zatím co tedy já přišel jen o hrdost, Pikuška o bundu a o čepici a vzpamatovával se z úleku pěkných pár dní. Já zase pěkných pár dní vrčel, kdykoliv jsem si vzpomněl na tu jeho urážku. Měl by se víc kontrolovat, nebo mu jednou utrhnu zase nohavicu. Nebo neutrhnu?
A jak tak o tom v pelíšku přemýšlím a oči se mi zavírají, zase před sebou vidím tu scénu, jak Mňučka letí dolů z lípy. Do háje! Do paciny! Do psí mordy! Vždyť ona nemusela! Ona vůbec nemusela! Stačilo přeskočit vedle na druhou haluz! Jen kousíček, jen psí ocásek. A zvolila tu pomstu ještě rychleji, než Pikuška dokáže vyplivnout urážku. Nekontrolované a podvědomé reakce jsou prý nejsprávnější a já netušil... Netušil jsem, že na tom našem malým dvorku mám celý čas kamarádku.
PS: Kočky jsou prý inteligentnější než psi. Proto žádná není u policie.
(Omluvte prosím jazyk, ale jen jsem přepsal Bobíčkův deníček, jak to naškrábal drápkem. Nevím jak vy, ale my tak doma mluvíme a pejsci mají setsakra tenká ouška...)
Líbilo se kocourkové? A kam dál? Tak mrkněte třeba sem:
 Předchozí | Další  |
