Kniha – přítel člověka
„A ty už jsi to četla?"
„Jistě, drahoušku!"
„A o čem ta knížka, miláčku, vlastně je?"
„O lásce!"
„Výborně! O lásce to si vždycky rád počtu."
...
„Prosím tě, kolik je 65 krát 1,609," nedá mi to.
„Nejsem počítač, drahoušku. Konečně, chtěl sis číst a ne počítat."
„Ano," přiznávám. „Ale tady je napsáno, že unášel svoji nymfomanku před Dalgadem horkou nocí lesklou lagandou 65 mil za hodinu, tak by mě zajímalo..."
„Tak počítej a nevyrušuj. Relaxuju!"
„Máš pravdu, promiň, opravdu tě nechci vyrušovat, ale tady zase..., nevíš náhodou, když je tam tak horká noc, kolik je 103 stupňů Fahrenheita? Jako stupňů, no, těch našich..., ne nevíš, vona ta láska tam přece musí někde bejt."
Čtu dál: Spěšně ze sebe shodil aertexovou košili, neboť v dusné tropické noci se mu beztak lepila na tělo...
„Prosím tě, ještě jednou, naposledy, miláčku..., nevíš co je to ta aertexová? Co je to za materiál? Že se tak lepí... Nevíš. A tady to: Terakotově zbarvené hory, lehce glazované modří a mechem zářily v zapadajícím slunci...? Cože? Že nevíš? Četlas to vůbec?"
„To víš že jo. Dyť říkám, že je to celý vo lásce!"
„A kde? V kterých místech?"
„Třeba tady," přerušil nečekaně můj miláček relaxaci, „strana 65, čtrnáctý řádek shora. Podívej! Zatímco Emanuela byla vzrušená až do konečků prstů, Armando se snažil vyladit svoji oblíbenou stanici na vlně 345 megaherzů."
„Aha? A co to je, prosím tě, za stanici?"
„Houby za stanici, důležitá je ta první polovina věty!"
„Prosím tě promiň," omlouvám se. „Hlavní sdělení stojí přece vždycky až na konci věty.
„Co to plácáš? Jak by to vypadalo? Zatímco Armando ladí stanici, Emanuela je z toho vzrušená do konečků... Seš normální? Myslíš, že nějakou ženskou vzrušuje, jak chlap blbne u rádia?"
„No ale zase měl už sundanou košili, tu aertexovou, takže se tady nabízí, předpokládáme-li, že měl ucházející postavu..."
„Víš co, drahý? Ty už nic nepředpokládej a podívej se na svou postavu a na to tvoje panděro a Armanda nech v klidu. Třeba byla Emanuela vzrušená strachy. Z toho Dalgada, že je dostihne..."
„No, to teda nevím proč... Dalgado je honil se starým Buickem rok výroby 35 a ten jede maximálně 70 za hodinu, takže to máme," zakalkuloval jsem kalkulačkou, „43 mil a oni..., museli mít za dva dny jízdy náskok aspoň..., no to jí mohl ten její Armando taky spočítat, ale když uvážím, že za chvíli si svlíkl i kalhoty..."
Můj miláček zuřil. „Radši ani už vůbec nic nečti, seš normální ignorant!! S kým já to vlastně žiju!? Tobě tak něco pučit. Snad možná Zlatý stránky!"
Ta její poznámka mě mrzela víc, než poznámka o mé postavě. Věděl jsem dobře, co jsem. Věděl jsem, že jsem v globále senzitivně imperfektní objekt a jako takový fenomén oscilující mezi protipóly esenciálního etického a amorálního grós pro dómo, čímž se ve mně evokují nearytmické a parergické tendenční asociace a preformuje se disharmonie emocí.
Mrzelo mě to tím spíš, že jsem to měl z knih. Z těch jejích...
Dopadlo to výborně. Důraz klade autor vždy na konec. Ti v knize se vzali. Já šel raději ven se psem. Taky dobrý přítel člověka.
Líbilo se kocourkové? A kam dál? Tak se mrkněte třeba sem:
Nezaměstnaný Anděl strážný hledá práci
Fejeton o kompromisu, optimalizaci a koncenzu
 Předchozí | Další  |
