Jeremiash

(Úvod ze stejnojmeného románu)

1. kapitola

Začalo pršet.
Kdybych byl býval skočil do první tramvaje a odjel kterýmkoliv směrem, nezměnilo by se v mém životě nic. Alespoň ne dnes. Prochá­zel jsem High street Rattray, takže jsem měl přinejmenším desítku možností se před deštěm schovat. Mohl jsem přečkat v podloubí, nebo vejít do některého z denních barů, či restaurací. Mohl jsem uhnout do pasáže. Nebo třeba jen zapadnout do jednoho z mnoha obchod­ních domů a bloumat mezi regály. Možná že bych tam objevil nový zubní kartáček, příjemnou prodavačku, masožravé rostliny, virtuální realitu, nebo cokoliv jiného. Na to jsem připraven byl.

Jsou chvíle, kdy pak uděláte krok, snad podvědomě, snad náhodou, snad řízením osudu, a změní se vám žebříček hodnot, celý řád, který jste si po léta budovali a jistoty vám odlétnou daleko, pře­daleko. Kdybych se nechal třeba jen tak zmáčet, kropit lijavcem, ne­bylo by nic z toho, co počalo od příštích minut odehrávat. Události tak zvláštní, že mi stojí za to, abych si je nenechával sám pro sebe...

Vešel jsem do dveří obchodu, kterého jsem si nikdy před tím nepovšiml. Snad se tu objevil docela nedávno. Co já vím. K mému překvapení jsem se však ocitnul uprostřed krámu, který tu musel stát rozhodně několik desítek let. V bytelných dubových regálech byly na­rovnány stovky svazků v poctivé kožené vazbě s patinou věků. Tmavý interiér doplňovalo množství starožitných předmětů, o jejichž existenci, původu a účelu jsem neměl nejmenšího tušení. Výlohou nyní pronikalo jen nepatrné množství světla, takže dodávalo tomuto místu podivný barevný odstín. Ani hluk venkovního lijáku dovnitř nepronikal. V tu chvíli mě najednou popadlo jakési zvláštní vzrušení, jakési tušení stínové zóny, nebo jak bych to nazval.

„Mohu vám nějak pomoci?“ ozval se pojednou tichý a klidný hlas. Starší muž, drobné postavy, který se tu tak náhle objevil, mě svým vzezřením překvapil. Holé temeno hlavy kontrastovalo s dlouhým, bílým a řídkým plnovousem, který mu padal přes prsa až kamsi k pasu. Oblečen pak byl v jakýsi šat z hrubé látky, jaký snad používají daleko ve východní Asii. Ze všeho nejraději bych se zeptal, kolik mu vlastně je let, neboť jeho tvář vyzařovala tolik moudrosti, kolik ji je jen člověk schopen pojmout a vstřebat.

„Hledáte něco konkrétního?“ zeptal se znova trochu důrazněji, ale přece jenom vlídně.

„Nemyslím. Chtěl jsem se jen schovat před deštěm, víte?“ přiznal jsem se docela po pravdě. Překvapilo mě, že ani potom se v obchodníkově tváři neobjevil stín rozmrzelosti.

„Aha, náhoda. Rozumím vám. Ta přeháňka, tam... venku,“ a pohlédl oknem na chodník. Prudká průtrž nyní bičovala ulici, trhala listy, rvala i některé z uschlých větví, které se pak točily a ve větrných vírech se zmítaly po zemi. Řady automobilů značně prořídly a již dávno rozsvítily reflektory. Ačkoliv byl obchod oddělen od venkovního světa jen několikamilimetrovým sklem, byl tu klid a bouřící běs jako bych sledoval na obrovské obrazovce.

„Co já vím. Třeba se to tak mělo stát, třeba všechno, co se přihodí, je jen výslednicí příčin,“ poznamenal jsem jaksi na okraj. Muž se zahleděl jakýmsi zvláštním až nepřítomným pohle­dem, jako by byl naladěn na zcela jiné, snad mimosmyslové vibrace. Tenkrát jsem ještě nechápal, jaké úžasné děje tu probíhají, to přišlo mnohem, mnohem později. Mohl jsem však pozorovat mé nemalé vzrušení, jisté chvění, probíhající celým mým tělem, které mne ovládlo pro moji ukrutnou zvědavost.

„Každý jsme na cestě. Každý. Možná, že se jen lišíme výcho­zím bodem, rychlostí či směrem naších putování, ale jeden ohled zů­stává stejný. Je to cesta. Cesta a hledání.“ Jeho slova mu volně ply­nula z úst a kromě běžného obsahu dostávala jakýsi další rozměr.

„Cesta?“ zeptal jsem se pro jistotu, abych si utříbil význam toho slova, neboť v normálním hovoru bude znamenat cokoliv, jen ne to, co jí chtěl přiřadit tento muž. Možná že i jeho bych měl nazývat pro­davačem, ale to bych nepokládal ani za přesné, ani za výstižné. Slova jsou jen slova. Místo odpovědi odešel dozadu.

Osaměl jsem. Znova jsem se poddal té zvláštní atmosféře obchodu. Kdybych tenkrát dokázal uznat existenci jemnohmotných dějů, možná, že bych mnohé z toho, co se právě odehrávalo kolem mne, pochopil. Muž nesl knihu. Zdaleka však nebyla tak dokonalá jako ty, co mě obklopovaly. Její kožená vazba, původně s největší pravděpodobností světle hnědá, nyní již na mnoha místech s tmavými místy, byla na mnoha místech již více, či méně rozpraskaná, v pravém horním rohu pak se zvláště patrnou puklinou. Docela ji chyběl jakýkoliv titul, jen podél okrajů byla zdobena jakýmsi nepatrným a podivným ornamentem Sotva mi ji však podal, cosi mě nutilo knihu otevřít a prohlédnout si ji, ale muž mi v tom rázným pohybem zabránil.

„Dvanáct liber,“ povídá rozhodně.

„Cože?! Dvanáct liber? To je dost na to, že jsem nepřišel naku­poval. Myslel jsem...“

Zarazil mě však uprostřed věty. „Ta kniha tu čeká na tebe. A čeká tu už hezkou řádku let.“

„Proč myslíte? A jak to můžete tak jistě tvrdit?“

„Nic si nemyslím. Vím to!“ prohlásil stařík a přesvědčivě se mi zadíval do očí. „Už když jsi vešel..., jsem to věděl!“

Ovládl mě zvláštní pocit. Na jedné straně bych nejraději vypadl ven, ale cosi mě drželo setrvávat v rozhovoru.

„Ale to je absurdní!“ prohlásil jsem. Pokud tak všechno dobře víte, jak dlouho tu na mne čeká?“

„Čas je důležitý jenom v některých ohledech. Třeba pro běžný život. Když budu tvrdit, že kniha je stará osmdesát let, budu mít pravdu stejně, jako kdybych tvrdil čtyři sta osmdesát, nebo čtyři tisíce osmdesát,“ oznámil mi muž stejným tónem, jakoby mě informoval, že je dnes úterý.“

Měl jsem chvíli pocit, že jsem se potkal s bláznem. „Tomu mám věřit?“

„Věřit mnoho neznamená. Důležité je vědět. Čas a místo nejsou podstatné. Vědět je více než věřit, nemyslíš?“

„Mohl bych tedy do ní nahlédnout?“

„Ne, myslím, že ne. Alespoň ne hned. Nejdříve si musíš všechno urovnat, srovnat si sám pro sebe hodnoty, co je v životě důle­žité, co méně, neboť,“ pohlédl mi opět upřeně do očí, „jakmile ji jednou otevřeš, není a nikdy ani v budoucnu nebude cesty zpět.“

„Kam bych měl jít? A proč se nesmím vracet? Nerozumím tomu.“

„Až přijde tvůj čas - pochopíš. Samozřejmě pokud se rozhodneš jinak, přijď a vrátím ti peníze. Ale pamatuj si: Neotevírej knihu dříve!“

„Poznám to?“

„Poznáš, to mi věř...“ a podal mi tu tolik zvláštní knihu, knihu bez sebemenšího ti­tulu. Docela mechanicky jsem odpočítal dvanáct liber a jako ve snách se vypotácel z krámu.

Prudký déšť mě rázem probudil do reality. V okamžení jsem promokl na kůži, ale chlad jsem vnímal jen zcela okrajově. Posled­ních pár desítek minut zůstalo pak ve mně jen jakýmsi neurčitým snem. Knihu jsem však držel v ruce.

„Taxi!“ mávl jsem mechanicky na projíždějící drožku...

zpět:

Další e-knihy:

Účes pro zvlášť slavnostní příležitost

Ash salamander ohnivák

Latinské citace