O slovech

     Na počátku bylo slovo. Jedno! Jedno jediné a stačilo vytvořit mnohé.

     Deset přikázání božích obsahuje 277 slov. Tyto však už ke všem lidem nepromluvily. Stále však ještě můžeme smeknout.

     Později spatřila světlo světa Deklarace lidských práv Spojených států amerických. Věřte mi nebo ne. Obsahuje jen 300 slov.

     Interní předpis pro dovoz a vývoz karamelových bonbónů v rámci Evropské unie jich spotřeboval 27 563.

     Aniž bych tedy chtěl učinit nějaký zvláštní a převratný objev je zřejmé, že slovo devalvovalo. Jakoby i zde platilo, že méně znamená více. Jakoby každý, komu neschází alespoň jeden jediný prst, potřeboval naklapat pár dalších řádků a popouzelo ho jakési nezvládnutelné nutkání natřít to celému světu. Třeba. Konečně i to chápu, pisálkové jsou obvykle od řádků placeni. Mluvilové (dokážete si jistě vybavit i výstižnější výraz) snad od minuty. Nevím. Jejich vyčerpávající projevy jsou vyčerpávající doslova. Pro obě strany. Především však pro posluchače.

     Když si tak přemýšlím, že na zeměkouli nyní žije šest miliard lidi a každý jeden z nás prožvatlá denně v průměru šest hodin..., ne, to se mi nechce ani počítat. Poslouchat pak už vůbec ne. Vždyť přece každé z písmenek, slabiček i slabik má svou nezaměnitelnou energii a nese sebou vektor informace, chytá mě jistá schizofrenie.

     Co potom slovo. Jen si představte kolik vjemů, vůní, chutí, či vzpomínek vyvolá ve vás jedno jediné slovo. Například: obídek. Nechejte si několikrát takový obídek převalovat na jazyku jako dobré moravské víno. Přičichněte k němu, oddalte tu slastnou chvíli čekání, než polknete první sousto. Snad se zasníte vzpomínkou, či vzpomenete na příjemnou tvář či tváře spolustolovníků, možná i slina by mnohému z nás ukápla. Ne, to rozhodně nemůžete srovnat s obědem. Oběd se může odehrávat v závodní jídelně, lidové stravovně, doma v každodenním stereotypu, nebo při státních návštěvách. Obídek nikdy. Dokážete pozřít zprávu, že král z Tatrmánie pozval spolkového prezidenta na neformální obídek? Já tedy ne. Vždyť jakoby zázrakem zmizely nejen prohýbající se stoly laskominami, ale i pohoda, klid a láska. Nemám pravdu? Tak tohle všechno dokáže jedno jediné slovo - obídek. Mohl bych posloužit bezpočtem dalších příkladů a docela klidně se minu přiboudlých komentářů.

     Hlubokou poklonu bych na tomto místě vysekl Lindě Goodmanové. Tato americká hvězda, píšící až na samých hranicích metafyziky, se mimo jiné vibracemi slov zabývá naprosto vážně a staví na docela seriozních základech. Jsou mocná slova zvonící pravdou, jiná zpívají odpuštění, jsou slova jara a každé dobré věci předou jako koťátka. Pokud chcete proniknout do této mystérie hlouběji, máte šanci. K proniknutí do tajemství a záhad slov poslouží lexigramy. V tomto oboru je Linda nedostižná. A přece...

O slovech      Budu jí spílat, odporovat, diskutovat s ní v předlouhých bezesných nocích, emailovat do nebes, kde jistě dál píše někde na obláčku, neboť již není mezi námi. Jediný jazyk na světě, který má tuto sílu je prý - a nyní se podržte - angličtina. Ano, je sice praktická, připustím, že i jednoduchá a melodická, ale přece jen suchopárná jako anglosas po několika sklenicích whisky.

     A budu se jí také omlouvat. Neznala češtinu. Nemohla ji znát. Neznala Otu Pavla a neznala Vančuru nebo Františka Nepila. To jen pro příklad. Kdyby si nakrásně chtěla jejich knížky přečíst, museli by jí je přeložit. Ta tam by byla síla jejich slova. A abych zůstal u gurmánských příměrů, z poctivého bramboráku by se rázem stala umělohmotná bramborová kaše z prášku.

     Tak Linda Goodmanová přišla o mnohé. Jen si řekněte pěkně nahlas dub nebo buk. Cítíte tu odolnost? Tu tvrdost? Třísku, jak se štípe pod sekerou, nebo se zabodává do prstu? A co sirka? Jako by její osud nechtěl nic jiného než si škrtnout. Plamen pak touží se jen linout. Mohu posloužit samozřejmě i jinými příklady. Konečně každý z nás.

     Zajíc se klepe strachy. Věta jednoduchá - prohlásí lingvista. Jistě, to také. Cítíme ale ještě mnohem více. Pocit rozklepaného ušáka spojením skupiny hlásek -jíc- a dokonané předchozí slabikou -za-. Už to stačí a klepete se v obavách také. Samotný strach vás pak neopustí až do konce této věty. Snad jen pro odlehčení připomínám, že takový zajíc na smetaně by byl docela dobrý obídek. Inu proč ne. Koloběh potravy v přírodě funguje docela přirozeně a člověk je všežravec.

     Apropos všežravec. Nechcete se náhodou ponořit do významu tohoto... ne, ne... Dost už. Stačilo. Snad jen na závěr jednu fousatou historku o síle slova. A abychom neodskakovali od tématu bude o medvědovi a jak jinak - v hlavní roli se klepe zajíc. Strachy.

     Na lesní planině shromáždí medvěd všechna zvířátka.
     „Jsem už starý a unavený," prohlásil jednoho dne vládce lesa „a nemohu už lovit. Počínaje zítřejším ránem, přijde jeden z vás ke mě a já ho sežeru. Tady jsem si udělal seznam. První je na řadě jezevec, pak liška a třetí den sem přijde zajíc."

     Tak se také stalo. Uběhly dva dny a opravdu jezevec i liška přišli o život. Zajíc přemýšlel kudy chodil. V předvečer třetího dne v zoufalství ještě zaskočil za medvědem a povídá:

     „Ty, medvěde, nemohl bys mě z toho seznamu vyškrtnout?"

     „Proč ne?" souhlasil medvěd. A tak dvě kratičká slova o několika písmenech ušetřila zajíci život. Bez dlouhých řečí, patetických projevů a dalších komentářů a komentářů ke komentářům. A tak vám přeji do dalších dnů, aby nás to hejno keců nakonec jednou nepožralo.

     ...nedáte si raději nějaký obídek?