Vadí – nevadí

Nevadilo mi,
když jsem se ploužil obcí padesátkou a předjel mě přes dvě plný čáry černý Mercedes - tlustý kola.

Vadilo mi,
že na moji adresu ukazoval zdvižený malíček, aby dal jasně najevo, co si o mně myslí. Jsem jenom nějaká sociálka, která ho zdržuje na jeho cestě.

Nevadilo mi,
když jsem, představte si: Zastavil na červenou!! Jiný tlustý kolo, snad ještě důležitější než ten v úvodu, mě objelo a pokračovalo v krasojízdě.

Vadilo mi ale,
když mi jeho šofér ještě stihnul udělit parohy. Jako by říkal: Víš kdo já jsem, lúzre? Ach, jak jsem nevědomý a neznalý...

Nevadilo mi,
když jsem se na cestě z víkendu táhnul v nekonečné koloně. Ploužily se nás tam tenkrát stovky. Jen jeden ne. Vzal to v protisměru a já za něj trnul, jak to dopadne, až pojede někdo proti.

Vadilo mi,
že když se na poslední chvíli zařadil zpět do té tak ponižující kolony, jeden z chudáků a socek muset přibrzdit a už měl za sebou jedoucí auto v kufru.

Řídit auto je univerzální symbol a nějakým způsobem se týká každého z nás, neboť je to způsob, jakým se dostáváme za svým cílem. Je to způsob pohybu životem.

Nevadilo mi,
když jsem viděl parkovat „tlustý kola" na nejnemožnějších místech, na přechodech pro chodce, v křižovatkách, v jízdních pruzích...

Nemám nic proti majitelům automobilů „tlustých kol". Kolikrát takový majitel se může maskovat třeba „vytuňenou" stodvacítkou.

Vadilo mi,
že když jsem umožnil své žačce v autoškole odskočit si na malou a postavil auto na chodník, abych jí toaletu odemknul, bdělí strážníci mi stihli nasadit botičku. Bránil jsem se a dokazoval svoji nevinu vyšším principem mravním přes správní řízení a soud tak dlouho, až to málem skončilo exekucí.

Nevadí mi
aktivita strážníků ani policistů. Nevadí mi ani slepota těch samých, pokud potkají VIP registrační značky.

Dnes mi už nevadí nic!!!
Stačilo si jen uvědomit, že ramena dělají především ti, komu schází sebevědomí a potřebují si dobít baterky. Ne u vozidla, ale ty svoje. Stačila maličkost, abych se konečně dopídil pravdy: