proč a kde nás tlačí bota

Každý dobře ví, že nestačí, aby se nám boty líbily. Nesmějí nás tlačit! Žil byl kdysi dávno jeden římský státník a ten se jmenoval Aemilius Paullus. Jistý básník a historik Plutarchos  (50 – 120 n. l.) ve svých srovnávacích životopisech pěl na něj jen samou chválu. Všeobecně se soudilo, že Paullus je šťastný i v manželství, neboť jeho žena měla všech pět „p“, tj. byla poctivá, poslušná, pracovitá, pěkná a peníze měla také (latinsky pudica, parens, proba, pulchra, potesque). Nikdo ale už neviděl, co se děje, když se u Paullusů zavřely domovní dveře. Paullus se dal překvapivě po několika letech rozvést. Přátelé se tomu divili a ve vhodné chvíli se opatrně zeptali na důvod.

Odposlechnuto: „Ten pan manžel, to musel být ale tyran a despota, když měl takovou milou ženušku…, vždycky mě u výtahu pozdravila…!“
A naopak.
„Nevím co proti němu, ta Dorota, má? Takovej sympatickej člověk, vždycky se na mě zdaleka usmíval!“

No a Aemilius Paullus tenkrát jen natáhl nohu, ukázal na botu a prohlásil: „Také tato bota je na první pohled pěkná a jako nová. Avšak nikdo jiný než já sám nemůže vědět, kde mě tlačí!“ Chtěl tím říci, mimo jiné, že potom nikomu nic není. Rčení, kde nás bota tlačí, přeneseně říká, že každý nejlépe zná své obtíže nebo to, co ho trápí, i když na první pohled to vypadá, že je vše v nejlepším pořádku.    

Líbilo se vám kocourkové? Tak se mrkněte na další: Proč