proč fuk

Slůvko fuk má v češtině šest významů. Kdo by to byl řek.

První vyjadřuje lhostejnost a používá se ve verzích: Je mi to fuk, šumafuk, šmafuk, šmafú, šumafú, nebo dokonce se fuk výtrácí úplně a zůstává jen ten šumák. To pak mudrujme co má ta tabletka nebo prášek na výrobu šumivého nápoje společného s lhostejností. Původ tohoto šumafuku najdeme ve francouzštině. „Kašlu na to,“ se řekne „je m´en fous“ (čteno žmafu). Ono fous pochází ze slovesa foutre – nedělat vůbec nic.

Druhé fuk je pak citoslovce fouknutí a také rychlého úniku. Najdeme například: „myška fuk do díry“, ale i „fouknout z vězení“, „vyfouknout“ - ukrást.  Z toho pramení také podfuk, podfouknout, který je ve významu lest, úskok podvod. Podvod se také dělá nepozorovaně, nehlučně, hbitě, jako když se foukne. Kdysi se myslelo, že podfuk nesouvisí s foukáním, že je to cizí slovo pocházející z latinského sub fuco, tedy „pod líčidlem“, jinak řečeno „přetvařující se, utajený, maskovaný.“

S tímto fukem jako citoslovce úzce souvisí třetí fuk jako podstatné jméno. Věta „ten má silný fuk“, tedy fouknutí čili výdech, není neobvyklá.

Čtvrté fuk je spára, například mezi prkny. Zajímavé je, že může tímto fukem foukat, třeba zvenku, ale s foukáním fuk nemá nic společného. Původ tohoto fuku je jasně z německého Fuge – spára.

Páté fuk má již trochu archaický význam a znamená drobný ten nejdrobnější peníz. V Nerudovi najdeme větu: „Švestky jsou za osm fuků.“ Nemít fuka  a jeho zkomolenina  „nemít floka“ se traduje již od doby husitské.

Konečně z šestého fuk vznikají náfukové - machýrkové, chlubivci, chlubící se při každé příležitosti.  Možná že do této skupiny bude patřit i tvar dělat ofuky, tedy dělat potíže, mlžit, klást si podmínky, protahovat jednání a vést ho někam do pomykova. 

Líbilo se vám kocourkové? Tak se mrkněte na další: Proč