proč je srážka s blbcem nejhorší

Ať už se srazíte s čímkoliv nebo s kýmkoliv, lze takovou srážku alespoň tušit, poněvadž onen strom, auto, patník a jiné lze vidět, nebo alespoň předpokládat. Pokud tušíte a jste rozumní zpomalíte, nebo jste alespoň ve střehu. Takový blbec, jó, to je něco jiného. Blbec je nejdříve naprosto neviditelný a nepředpokládatelný, i když jsou místa, kde je identifikován častěji jako: úřady, silniční kontroly, silnice a parkoviště obecně, fronty na cokoliv atd.

Provedl jsem podrobný výzkum u přesně vybraného sociálního vzorku 1253 lidí. Z tohoto celkového počtu mně 1187 (94,733 %) potvrdilo, že už srážku s blbcem zažilo, 87,561 % nejméně 2x a 82,511 % vícekrát. Tedy velmi vysoký výskyt.

Záhadné a podivuhodné na tomto výzkumu je, že blbce jsem nepotkal ani jednoho, i když jedna z otázek výzkumu se na tuto možnost ptala. Nabízí se otázka, kde se tedy ti blbci berou? Kdo jsou a kde se skrývají? Kdy a jak a proč vylézají blbci ze svých doupat a kazí náladu a den nám pozitivním neblbcům ochotným řešit a vyřešit i ty nejsvízelnější situace? Na blbce totiž neplatí žádné konstruktivní návrhy, žádná rozumná řešení. Nepomůže ani zasypat je DDT, ale alespoň uvedu jeden příklad jak je možno je paralyzovat.

     Jedu autem po silnici. 
     Důležité: Je listopad, noc, mlha, déšť, naprosto nevlídno a nikde nikdo.
     Náhle červená baterčička a tu drží policista. Je sám. „Aha?" říkám si. „To je nějaké divné, normálně chodí ve dvou, hlavně v noci. Že by nějaká brigádička? Nebo něco na svačinku?" Zastavuji.
     „Dobrý večer. Vaše doklady, prosím!" říká mi ta baterčička a mění červené světlo na bílé. Četl si dlouho. Asi studoval integritu moji i vozidla. Pak několikrát obešel auto a nutil mě střídavě zapínat světla, mlhovky a ostřikovače. Zapínal jsem tedy a ostřikoval. Najednou baterčička zmizela pod vozem.
     „Mno," povídá, když se zase objevila u okénka, „Vůz i doklady máte v pořádku. Ale za tu sbíhavost vám uděluji blokovou pokutu 500 korun"
     Koukal jsem na toho úžasného muže.
     „Vystupte z vozidla!" zavelel. Do nevlídného povětří se mi dvakrát nechtělo, ale nakonec jsem vystoupil i bez kouzelného slůvka.
     „Co to je?" křičel na mě a svítil mezi přední kola.
     „Co jako?" 
     „Vy nevidíte jak vám ty kola jdou?" 
     „Jak mě jdou?"
     „Jedno kolo tak a druhý všelijak!"
     „Ano?" užasl jsem. „To byste mohl z fleku dělat u nás v servisu geometrii?!"
     „No to je drzost. Jste ochotný zaplatit pokutu na místě?"
     „No víte, pane kapitáne..." zaleskly se mu v dešti hvězdičky.
     „Nejsem kapitán, jsem strážmistr!" oznámil mi, abych věděl s kým že mám tu čest.
     „Tedy strážmistře, tohle je Renault a ten nemá přední kola sbíhavý, ale rozbíhavý!!!"
     „Aha a kolik to dělá?" zeptal se můj nový servisman.
     „Na ráfku tak jeden až dva milimetry!"
     „Cože?" užasla baterčička. „Tak to jsem nevěděl."
     „Pokračujte!" zavelel, vrátil mi doklady a já pokračoval a smál jsem se celou cestu a smál jsem se ještě druhý den a směji se tomu dodnes.

Líbilo se vám kocourkové? Tak se mrkněte na další: Proč