proč jsou některá slova tabuizována

Slovo je spojováno s věcí, kterou pojmenovává. Některá z nich jsou však tabuizována. Lidé odjakživa věřili, že slova mají magickou moc a při jejich vyslovení se mohou zhmotnit. Nemám na mysli pouze jen ono známé křesťanské přikázání: „Nevezmeš jména Božího nadarmo!“ Vždyť stejně tak v sérii knih o Harry Potterovi o obávaném čaroději ostatní mluví jako o „Vy víte, o kom“ nebo „o Tom, jehož jméno nesmíme vyslovit.“ A je toho daleko více.

Přesto však máme potřebu o nich mluvit. V minulosti díky tomu vznikala i nová slova. Obávanému hadu, který kousne a usmrtí, bylo nahrazeno pojmenování ve smyslu tvor, který se plazí po zemi, z čehož se vyvinulo slovo zmije. V Německu zase původní pojmenování medvěda, které převzali z latiny urus, raději opisovali jako hnědý, hnědouš – braun, který se časem přeměnil na Bär.

Další způsob, jak se zakázaným slovům vyhnout, jsou hláskové obměny, jejichž cílem je slovo zamaskovat. Tímto způsobem vzniká mnoho slov, která užíváme ve vypjatých emociálních situacích. Jsou to slova, která mají vazbu například na náboženské symboly a náboženské postavy a chtějí tuto vazbu zatajit a zbytečně je nevyslovovat. Místo krucifixu se tak používá krucipísek, krucinál, nebo krutibrko. Namísto sakra nebo sakramente říkáme kakraholte, safra, nebo saprlot i safraporte.

Tak vznikly i ježkovi oči. Někdo chtěl pravděpodobně v údivu zvolat „Ježíši Kriste“, ale hned po první slabice se zarazil a počáteční slabiku jež-, která již byla z úst vypuštěna, doplnil. Toto úsloví nemá tedy s ježkem nic společného, a proč mluvíme právě o očích, lze dnes jen těžko odůvodnit. Snad jistá paralela je údiv spojovaný s vykulenýma očima.

Z úcty a bázně se lidé obávali používat i slovo duše, a proto máme dnes v češtině výrazy jako na mou kuši nebo namoutě(kutě), přičemž frázi „jít na kutě“ řeším jinde. 

Další tabu se týká slov vulgárních, slov označujících lidskou anatomii a fyziologii, především výrazů souvisejícím s vyměšováním, sexem a s rozmnožováním, která jsou ve společnosti vnímána jako neslušná a nevhodná.

Jedno je jisté. Vulgární slova existují po celém světě ve všech jazycích a tabuizována jsou všude. Již od mala je dětem sdělováno pod pohrůžkou napomenutí nebo i trestu, tak tohle už neříkej, to není pěkné, slušné, to se nehodí a nesmí se „To“ říkat. Problém se může objevit tehdy, když si někteří na tenhle způsob vyjadřování uvyknou, kanonizují si ho automaticky ve svých projevech a to, co jiní za sprosté považují, oni přestanou vnímat. To co ještě nedávno Ouředníkův Šmírbuch jazyka českého označil za nevhodná slova jako chcípnul, zcepeněl, natáhl brka, bačkory, dokonce i sranda nestojí dnes už ani za pozastavení a zhusta i u dívek bylo nahrazeno výrazy jiného kalibru jako hovno, prdel, sračka – to je naše značka.

Recept, jak si s tím poradit, zůstává stejný a je staletími prověřený. Buď komolíme hlásky, nebo dokončujeme konstrukce jinými slovy. Takto vznikají výrazy jako do prkenné ohrady, do prkýnka, do prkvančic, jděte k šípku, jděte někam, polib mi šos, já se z toho posměju, jdi někam, na to se můžu víš co, z toho se posesouvám, je to na houby, ačkoliv to nemá s houbama nic společného a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.

Další problém nastává s dětmi, kdy ještě nemají pro použití a zabarvení slov i vět dostatečně vyvinutý cit. Mohou nás přivést do rozpaků až do trapností. Jeden příklad za všechny. Když potkáte pozůstalé jdoucí z kremace babičky, vy je pozdravíte, těžko můžete tušit, že váš malý syn na váš pozdrav dobrý den dodá dobrý den, bába letí komínem! Nevinná slovní říkanka, kterou jste ho sami naučili, se rázem obrátí proti vám. Zde jde o tabu příležitostné.

Bylo by toho ještě mnoho. Snad ještě v posledním odstavci se dotknu opět tabu ze strachu ze zhmotnění. Lidé se z bázně vyhýbali používání slova ďábel. Pro jeho pojmenování vzniklo bezpočet různých hláskových obměn  (např. ďas, belzebub). Vytvořili slovo čert, jehož původ nelze nikde doložit. Slovo čert ale časem bylo znova natolik spojeno s představou ďábla, že samo podlehlo tabuovému zákazu a lidé se začali vyhýbat i tomuto označení. Tak se objevili v češtině všichni ti čerchmanti, černasti, čmerti, rohatí, nebo ti s kopytem. Nakonec čerta osvobodila od tabu až česká pohádka, která ho líčí většinou jako hloupé a nemotorné stvoření, které lze často oblafnout. To víte, slova mají magickou moc a při jejich vyslovení se mohou zhmotnit…

PS: Místo manžel či manželka říkáme ten můj, ta moje, snad možná proto, abychom ho či ji nepřivolali(y)?

Líbilo se vám kocourkové? Tak se mrkněte na další: Proč