proč se říká: "být si kvit"

Situaci, kdy jsme vyrovnáni a navzájem si nejsme nic dlužni, vyjádříme také tak, že jsme si kvit. Existuje ještě jeden kvit bez slovesa býti, ale o tom až později.


Slůvko kvit je v češtině doložené již od 15. století a Josef Zubatý, známý lingvista, cituje v roce 1929 v časopise Naše řeč mimo jiné i text z roku 1435, v němž se praví, že "duom od toho věna činie čist, svoboden, quit a prázden". Dále pak konstatuje, že "slovo kvit v starých dokladech docela zřejmě vyjadřuje vlastnost osoby nebo věci předtím zatížené závazkem, znamená tolik co vyproštěn, propuštěn ze závazků, a ten význam nalézáme i v dnešním způsobu jeho užívání". Původ slůvka kvit viděl Josef Zubatý, ostatně stejně jako všichni ostatní etymologové dříve i dnes, v latinském přídavném jméně quietus, klidný, pokojný, které je od podstatného jména quies, klid, pokoj. Když jsme navzájem vyrovnáni, když jsme "vyproštěni ze závazků", když jsme bez dluhů, jsme takříkajíc v klidu, máme pokoj. Slovo kvit k nám asi přešlo z němčiny, tam se dostalo z francouzštiny, kde quitte znamená zbavený dluhů a také prostý. Ze stejného latinského základu pocházejí i slova kvitance a kvitovat, tedy potvrzení o přijetí peněz a potvrdit přijetí, eventuálně vůbec brát na vědomí.

Za Rakouska se také „kvitovalo z vojny“, což byl termín pro odchod důstojníka z armády. I zde je znát souvislost s latinským quies.

Kvit jako kořalka, na to narazíme například u Ivana Olbrachta ve větě: "Půl láhve lihu, půl vody z veřejné pumpy, tři kousky cukru, to je ostravský kvit." V tomto případě je kvit kořalka nebo také, jako u Aloise Mrštíka, nářečně líh. Rovnou řekněme, že tyto dva kvity nemají nic společného.A nakonec pár slov ke kvitu jako ke kořalce. To je moravská nářeční zkrácenina slova akvavit,  které pochází z latinského aqua vitae, tedy voda života, životadárná voda.

Líbilo se vám kocourkové? Tak se mrkněte na další:  Proč