Tajemství

Tajemství      Tak si představte, co se mi nestalo! Nevím, proč se užívá tohoto zavedeného spojení, když ve skutečnosti chceme přece sdělit to, co se stalo. A tato drobnost, ta tak nepatrná a malinkatá a nafoukaná záporka „ne", mě málem tenkrát stála život. Snad ji používáme jenom pro zvýšení zájmu posluchačstva. Musíme si ale dobře rozmyslet, kdo nám naslouchá.

     Zavolal si mě doktor. Můj starý dobrý doktor Mikuláš. Vlastně se jmenoval docela jinak, ale při jeho menší postavě mu bílý plášť po celá desetiletí vlál někde pod koleny. Pro mě to byl prostě Mikuláš a basta.

     Teď se nevěřícně prohraboval výsledky mých testů.

     „Co je? Co se děje?" pípl jsem nesměle, neboť takhle rozrušeného jsem ho ještě neviděl.

     „To je právě to..., ještě vloni..., ne, nevěřím tomu, přece před rokem výsledky testů ukazovaly, že tvoje nemoc je v tak pokročilém stadiu, že už není cesty zpět. Ale ty zatím? Ty seš zdravej, rozumíš tomu? Docela zdravej!"

     Tykal mi, tykal mi vždycky, tak proč ne teď, když mi oznamoval tak fantastickou zprávu.

     „Jsem zdravý, opravdu zdravý?" pípl jsem podruhé.

     „Ano, zdravej jak bejk! Mám to tady černý na bílým. Exaktně potvrzeno. Snad neudělali v laboratoři chybu," řekl a docela nelékařsky hodil do sebe z lékárničky něco z desinfekce. Trochu ho to uklidnilo. „Přece jsem normální doktor a ne nějakej šaman. A na nějaký zázraky nevěřím! Ne - vě - řím!"

     Já se ale stále opájel tou nádhernou myšlenkou: Budu žít! Jen těch ordinací, co jsem vystřídal, těch lékařských konzílií, svlékněte se, oblékněte se, v nemocnicích jsem byl častěji než doma a nikde jsem nezaslechl ani tu špetičku naděje.

     „Chci to pochopit!" vytrhl mě doktor ze vzpomínek. „Mám medicínské vzdělání, čtyři atestace, přes třicet let praxe, ale tohle se mi teda ještě nestalo! Existují přece jisté vědecké zákonitosti...!?"

     Pokrčil jsem rameny. Byl jsem nadšený, že v životě jistoty neexistují a nic není dáno předem. Představte si, že by každý znal svoji budoucnost. Nuda. Před začátkem fotbalu by nám oznámili, že to skončí 3:1, góly dá v té a té minutě ten a ten a ti a ti dostanou žlutou kartu a toho a toho odvezou na nosítkách a nezahraje si 36 a půl dne. Kolik lidí by chodilo na fotbal? A kolika by se chtělo takový život žít?

     Ten den jsem byl nucen testy opakovat.

     Asi za týden jsem přišel na kontrolu. Doktor Mikuláš se již uklidnil.

     „Blahopřeju," vítal mě již ve dveřích. „Je to tak, budeš žít a jak já to vidím, tak pěkně dlouho. Ale mezi náma, pořád tomu nemůžu uvěřit. Řekni mi, co se stalo? Je to náhoda? Nebo snad opravdu nějakej zázrak? Prozraď mi svoje tajemství!"

     „Vlastně za to můžete vy, pane doktore."

     „Ale božínku, já? Vždyť já byl z tebe bezradnej jak batole a nešťastnej, že ti nijak nemůžu pomoct."

     „Jestli si vzpomínáte na jednu moji návštěvu. Tenkrát, asi z té bezradnosti, jste mi napsal recept i s podpisem i s razítkem. Napsal jste tam tenkrát..."

     „Vím dobře, co jsem tam napsal: 7,65 - zastřelit! Aby ses tolik netrápil. A aby tvůj konec byl, mno..., no lehčí. Smrt není zlá, jen to umírání, že jó. Takový můj docela alibistický pokus o eutanazii, ale co, papír je jenom papír..."

     „Jenomže já to vzal tenkrát vážně a šel jsem s tím receptem do lékárny. Miluju absurdní situace. Však magistra to luštila pěkně dlouho. A nakonec se stejně zeptala: "A copak vám to tady pan doktor píše?"

     „No. Coby. 7,65 - zastřelit!" a ona s klidem povídá: „Tak to nevedeme, zbraně jsou za rohem!"

     „Asi lékárny dost často navštěvují i blázni, tak ví své. A já tam šel. Tedy do těch zbraní. A víte co, pane doktore? Měli zavřeno. Vedle ale byla cestovka a byly tam takový nádherný obrázky a já místo toho, abych cestoval na onen svět, odjel jsem k moři. Proč ne, když to mělo být naposledy, že jo."

     „Inu, není náhod..." poznamenal doktor Mikuláš.

     „Coural jsem po plážích, prosil jsem a modlil se ke všem svatým a svolával snad všechny vesmírné síly, prosil jsem tam ty nahoře, ať mě tu ještě chvíli nechají, ať ještě nechají hořet tu moji svíčku, i když jsem s ní tak často chodil ve větru. Prosil jsem aspoň o den navíc, o dva, týden, měsíc... Vždyť je to tady taková nádhera.

Tajemství

     Na jedné z procházek po pobřeží se mi bolestí zatmělo před očima. Omdlel jsem.

     „Ne, já nechci zemřít," opakoval jsem svoji prosbu, ale marně. „Ne, já nechci zemřít," volal jsem, ale cítil jsem, jak se propadám stále hlouběji. „Ne, já nechci...," ale nikdo mě neslyšel. Smysly mi postupně uhasínaly. Zrak, sluch a nakonec i čich... Blížil se můj konec.

     „Chci žít!"

     Pronesl jsem to zčistajasna a kdoví proč, jako můj poslední zoufalý pokus. A víte, pojednou jsem cítil, že mě naslouchají.

     „Chci žít!" volal jsem svoje přání celému vesmíru. A najednou mi ti nahoře rozuměli a já znova pocítil tu nádhernou slanost moře smíšenou s vůní ryb.

     „Chci žít!" volal jsem a nabyl vědomí. Pomalu jsem přicházel k sobě a pozvolna jsem začal rozeznával stíny a barvy a uslyšel šumění vln a znova spatřil svět.

     Strávil jsem pak u moře ještě pár týdnů a můj stav se viditelně zlepšoval. Bolesti ustávaly a bylo mi stále lépe. Důležité bylo především moje nové poznání. Nazval bych to zákonem přitažlivosti. A tak jsem začal myšlenkou vytvářet svůj život. Když po něčem toužíte, věříte tomu a držíte se toho, v ten moment co vyšlete myšlenku, zákon přitažlivosti ji přivolá nejmocnější silou vesmíru.

     Kvantoví fyzici dokonce tvrdí, že z myšlenky vznikl celý vesmír!
     Zákon přitažlivosti ale nepočítá slůvka „nechci" nebo „ne". A přitáhne k vám většinou opak.
     Doktor Mikuláš vážně pokyvoval hlavou a pak povídá: „Takže záporná přání vesmír neslyší?"

     „Ale slyší, pane doktore, ale nerozumí jim. Nechci přijít pozdě si přeloží - chci přijít pozdě. Nechci chytit chřipku - a máte ji jak vyšitou, nechci propadnout u pohovoru a propadnete až do sklepa. To je pořád nechci to a nechci ono. Nechci být nemocný, nechci být chudý, nechci aby mě okradli, nechci být bez práce, nechci zemřít, nechci být nešťastný, nechci, nechci..."

     „Tak to znám dobře. I v ordinaci. A neublíží mi ten lék, pane doktore? Nedopadne ta operace špatně? Nebudu mít následky? Co jim mám na to říct. To víte, že se to stane, když si to přejete. Snad jsme se narodili do divnýho století negativních přání."

     „Jako bych tam, u toho moře, objevil podivuhodné tajemství. Změnil jsem jenom myšlenku. Vlastně jenom její formulaci. Zdánlivou drobnost. Drobnou maličkost. Titěrnost, nepatrný detail, pidi změnu v myšlení, jen takový malý prd, spíš prdík, vlastně nic. Ale funguje to bezvadně.

     Nejdříve jsem to zkoušel s banalitami a vycházelo to. A to mě posilovalo. Jako bych znova objevil něco, co už tu dávno je a funguje docela přirozeně. Jen já ten zákon přitažlivosti poprvé dokázal použít pro svůj život. Proč se tak děje, nevím. Jako bych nahlédl klíčovou dírkou do jakési zvláštní třinácté komnaty. Jen tam zase zapomněli rozsvítit."

     „Takže v podstatě stačí...," zamyslel se doktor Mikuláš, „formulovat naše přání přesně! A bez záporů!" řekl mi na rozloučenou a dlouho hleděl oknem ordinace do zahrady. Kdo ví, na co myslel...

     Tak to je všechno. To stačí... Vesmír je bohatý, proč škemrat o dolar.