Víte vy vůbec, kdo já jsem?
???
„Asi zase nějaký ředitel zeměkoule,“ pomyslel jsem si...
Ke všemu to byla žena. Pardon - dáma. Proč ne! I dáma může hrát důležitou úlohu na šachovnici světa. Co my: Obyčejné věže, střelci v úhlopříčce, hopsající koně, nebo dokonce docela „vobyčejní“ pěšáci. My jsme na rošády nedorostli.
Připlula tenkrát s kabelkou na stanoviště taxi jako muchomůrka. Červený klobouk, bílý kostýmek. Za ní úpěl upocený nádražní nosič obtěžkaný dvěma obrovskými zavazadly. Nosič dosupěl ke kufru mého auta jak parní lokomotiva a zavazadla zaduněla o chodník. Tyjo. Ta snad převáží ze Štěchovic půl zlatého pokladu. Když jsem se však snažil bagáž naložit, mé tělo mi odmítalo poslušnost. Poklad byl určitě celý. Konečně mi bylo jasné, proč pánové Mužík a Gensel nic nenašli.
„Snad to není pro vás těžké?“ posměvačně utrousila dáma.
„Ne madam,“ trošičku jsem se ji tou madam snažil urazit, „ale dneska jsem ještě neposiloval.“
Kufry konečně zapadly do vozu, tlumiče taxíku zavyly au revoir a přední část se zvedla jak stíhačka při startu z letadlové lodi.
Bylo vedro. Ve stínu 35 a v autě aspoň 60.
„Byl byste tak laskav a zapnul klimatizaci?“
„Bohužel, madam, tento vůz nemá klimatizaci, můžete si otevřít okýnko!“
„Máte vy vůbec licenci?“
Čekal jsem, že mě bude chtít otrávit. Ne licencí, ale tím akceleračním kalibrem: Vůbec!
Co je to vlastně zač to slovo? Vůbec! Určitě příslovce. Ale co znamená? Jiná příslovce jsou jasná: hezky, těžko, modře, vesele, pomalu a tak, ale vůbec? Nikde nenajdete žádná jeho synonyma. Kde nic tu nic. Vůbec žádná! Jen se zamyslete! Co vůbec - vůbec znamená? Když pominu, jak blbě vypadá, co to vlastně je? Známe věty, ó to ano. Máš ty mě vůbec rád? Je to vůbec možné? Dá se v Česku vůbec poctivě zbohatnout? Není vůbec nic vidět! Diváci vůbec nejásali. A tak podobně. Ze slova „vůbec“ vane beznaděj, marnost a samo o sobě je to nula. Ve spojení s jinými pak drtí posluchače na prach. Je to obyčejná špína slovo. Ne, vůbec mě ta dáma nerozčilovala...
„Ano, madam, licenci mám, klimatizaci ne!“ prohlásil jsem klidně, ale dáma se urazila a nazvala mě drzým řidičem, aby mě v zápětí dorazila:
„Víte vy vůbec, kdo já jsem? Budu si na vás stěžovat na Národním výboru!“ řekla ještě jedovatěji než ta muchomůrka červená.
Neotrávilo mě to. Jednak ten archaismus Národní výbor ještě nestačila nahradit neologismem Magistrát a tak mě její tvrdý smeč vůbec nezdrtil. Kdo ví, třeba je jediná nesmrtelná a má na to smlouvu s Bohem, možná, že už ji otestovali i dole a nemají ani tam na ni náladu a pekelná vrata byla posílena hlídkami. Ano, tak to bude. Raděj se na ni přeptám.
Dojel jsem bez dalších řečí do cíle na autobusové nádraží a tiše zastavil za Neoplánem směr Stuttgart. Nejméně 20 cestujících nakládalo svou bagáž. Vystoupil jsem a vyložil ty její tunové poklady. Pak jsem zaujal strategickou pozici tak, aby ani jeden z jejích budoucích spolucestujících o můj výstup nepřišel a do toho strašného ticha pravil:
„Lidi! Znáte tu paní někdo?“
K tichu přibyla jen hromadná beznaděj.
„Madam totiž neví, čí je!!!“
Víte... Nikdo ji neznal. Vůbec nikdo!
Tato absurdní historka o pýše a pádu se přihodila mně osobně jednoho horkého letního dne 1994. Na národním výboru (magistrátu) si dodnes nikdo nestěžoval.
Líbilo se kocourkové? A kam dál? Tak mrkněte třeba sem:
 Předchozí | Další  |
