I auto má duši

     (Úvaha s diskuzí)
I auto má duši
     Všiml jsem si toho tak zvláštního, téměř až mystického fenoménu, již dříve. Jednou jsem koupil nový řetěz k motorové pile, aniž bych ho nějak zvlášť potřeboval. Byla to akce a výhodná koupě. Proč tedy ne. Koupil jsem ho jen tak do foroty a pro jistotu. Ten starý dobrý řetěz, který mi tak věrně sloužil dlouhý čas a já ho pečlivě brousil a přibrušoval, mazal a čistil a jinak se o něj staral, mi během pár dní odešel. Na první švestce si vylámal zuby.

     Dnes je již jasné, že i jen myšlenka může způsobit změnu. Má svou váhu. Může ublížit nebo může pomoci. Jsou o tom napsány stovky knih a stovky internetových stránek. Stačí nahlédnout. Platí to u lidí, u zvířat i u všeho živého. Stačí pomyslet: „Mámo, ta švestka by měla jít na podzim dolů!" A ona už zjara ani nevykvete a nezazelená se. Ví, že to má spočítáno. To všechno hledající a citlivější povahy znají.

     Že by to platilo ale i u věcí? U věcí, které jsou složeny z tisíce součástek, z tisíce mrtvých komponentů z různých materiálů, různých technologických zpracování i různých druhů použití?

     Nevím! Jen chci předložit důkaz mého badatelského výzkumu.

     Měl jsem auto a říkal mu Karel. Jako v těch Třech kamarádech od Remarque. Byl to pracant, nikdy mě nezklamal a vždycky mě dovezl na místo kam jsem potřeboval. Odměňoval jsem se mu nejlepšími oleji a palivy, opravoval ihned každou sebemenší závadu a pravidelně s ním jezdil na prohlídky do servisu. Spolehlivě startoval, řadil, svítil, topil, stíral, ostřikoval a jezdil tiše a rovně. Byl dokonalý. Po 10 letech společného života jsme se stali dobrými přáteli, rozuměli jsme si a já dobře věděl, co si s ním mohu dovolit, kdy akcelerovat a kdy třeba na předjíždění nestačíme. Měl jsem ho rád. Kilometry a léta mu ale přibývaly.

     A přišel den, pro něj den jako každý jiný a já přijel s novou Karkulkou a milého Karla postavil za chaloupku, že ho případně daruji nějakému hodnému člověku, aby si užil ještě klidného dožití. Stál tam asi dva měsíce. Já si zatím užíval s novou Karkulkou a Karel jen smutně čekal. Když jsem konečně našel vhodného a hlavně hodného člověka, Karel byl již mrtvý. Nestartoval, i když jsem mu ještě před půl rokem dopřál novou autobaterii, neřadil, elektroinstalace se mu pomotala, jako by dostal Alzheimra, takže místo brzdových světel svítily blinkry a při zapnutí světel smutně troubil. Na poslední cestě ještě pomohl myším a umožnil jim pohodlné bydlení. Ne, to není možné, říkám si, aby i auta měla duši! Karel ji měl určitě. A nebyla to ta v pneumatikách.

     Ale to není vše.

    Onehdy se mi rozstonal monitor. Vypínal, zapínal, začal se mu klepat obraz a vyváděl mi všelijaký psí kusy. Je to běžné, řeknete si, přece jenom je to spotřební zboží, ale já už dopředu přemýšlel, proč se se mnou tak náhle loučí. Nemusel jsem čekat dlouho a již za pár dní jsem mohl pohlédnout pravdě do tváře. Moji nejlepší přátelé se domluvili, že mi k mému významnému jubileu koupí nový. Dokonce LCD. Chodili už kolik týdnů okolo mého starého CRT a on, na rozdíl ode mne věděl, že to má spočítáno. Již vím, proč se říká: Odešlo mi to či ono.

     Žiji teď vlastně v depresi, neboť vesmírné zákony platí stále. Bojím se, že má dlouholetá přítelkyně si mě bude chtít vzít. Až vejde s tou myšlenkou a já nebudu nic tušit, moji pomocníci v domácnosti se už budou klepat strachy o svůj osud a budou se už pomalu se mnou loučit. Budu mít opravdu velkou obavu, že ztratím svoji starou dobrou pračku, letitý vařič, žehličku bez kropičky, vysavač a mixer ETA a mně zůstane jen to holení.