proč meluzína

Kdybych někde narazil na anketu o nejkrásnější české slovo, určitě bych hlasoval pro slovo meluzína. Meluzínu mám spojenou se zimními večery, venku  mrazivě sněží, všichni jsou u roztopených kamen a do toho v komíně skučí meluzína.

Slyšíte to i vy? Meluzína! Slyšíte i vy jak skučí a kvílí a pláče a naříká. I teď když o tom píši, je mi dobře a při tom se zdravě bojím. Možná že i vy, když porovnáte meluzíny vašeho dětství a ty dnešní, tak už také nejsou co bývaly. V panelácích komíny nejsou a to, co je slyšet třeba v šachtách, zní mnohem vulgárněji, než meluzínino poetické lkaní. Ani moderní vytápění meluzíně nijak nepřeje. V radiátorech to akorát divně bublá a kolikrát chrčí a převaluje se a hučí jako ta Niagara, ale o skučení to není.

Na začátku této úvahy jsem řekl, že bych v anketě o nejkrásnější a nejvýstižnější české slovo hlasoval pro meluzínu. Udělal bych to i přes to, že původ tohoto slova je francouzský. Ve francouzštině je to jméno víly Méluzíne. Tato víla vystupuje v mnoha legendách a dostala se i do středověkých rytířských románů. Byla ochránkyní domu a uměla se proměňovat v hada. Prý ji jednou z domu, který chránila,  vyhnali, a ona teď pláče, naříká a skučí.

A proč bych já meluzínu přiřadil do top českých slov? Je to podobné jako s naší pohádkou. Česká pohádka je milá, humorná a laskavá. Meluzína zase dala krásné až hudebně melodické jméno studené fučící vichřici.

Inspirováno zdrojem: Zákulisí slov Michal Novotný


Líbilo se vám kocourkové? Tak se mrkněte na další: Proč