proč první slovo na „P“ co nás napadne je...

     Samozřejmě, že je to část těla ležící mezi zády a začínajícíma nohama. Tedy zeměpisně. Je zbytečné to říkat na plnou hubu, neboť jsou lidé, kteří jej nepoužívají, ani kdybyste jim rozbili ústa a podobný typ jadrnějšího vyjadřování netolerují. Někde se mluví dokonce tak slušně, že jisté výrazy pouze šeptají, aby je snad nahoře nezaregistrovali. Dokonce znám případy, kdy se šeptají i taková běžná slova jako prsa, boky a někde dokonce i stehna. To je ale víceméně extrém. Dnes spíš převažují skupiny lidí, kteří vás tam pošlou velice hlasitě.
     Proč právě tam? Proč vás téměř nikdy nepošlou do Emauz? Víte, když ono se tak krásně vyprskne to P a následuje zvučné a ryčné R doplněné téměř šlechtickou slabikou DEL. Je to nádhera. Ta úleva. Odplavený stres a snížení krevního tlaku. Narozdíl od Emauz. Těch míst je u nás asi osm a tak dotyčný by nevěděl kam přesně se má uklidit.
     Je vědecky dokázáno, že občasné používání takových výrazů tak uvolňuje vnitřní napětí, že prodlužuje dokonce lidský život. Jen by se to nemělo přehánět, neboť to způsobuje jeho devalvaci a žádný zdravotní efekt nepřináší.

     Obecně vzato často slova začínající na „P" často znějí vulgárněji než jiná. Například:
     Pičičinda případně pičičunda. Mě přijde, jako zástupné hodnocení ve významu hloupost, kravina, blbost. Snad. Snad je to jakýsi podivný zjev, oprsklá dorostenka s tvářemi, nosem, rty a ušima prošpikovanýma cvočkama, kouřící doutníky a pijící balenou vodu rovnou z plastové flašky. Poposedává porůznu, nejraději na poplivaných schodech a vůbec jí to nevadí. Taky mívá zrzavý rozježený přeliv, leckdy bývá pestře pomalovaná, umolousaná, vlají na ní, za ní i kolem ní různé fangličky. Občas vyplazuje na lidi jazyk, což patří k chování, které léčili naši rodiče buď páskem, nebo rákoskou. Prostě pokleslý typ, jak píše Haryk SlovoDne.cz.
     Na stejném blogu najdete i jiné zajímavé výrazy jako: pižduch, piškuntálník a pidižvík. Ta znějí, co? Ale co znamenají? Vyvolávají pocit něčeho podezřelého, mírně mentálně pokřiveného, šklebného, raděj od toho pryč. Pižducha znám jako pižďucha a slovo piškuntálek padlo v nějaké předválečné americké komedii, jméno už mi vypadlo, ale začínalo to automobilovou havárií, při které se zabil nějaký boháč, a jeho prachy pak zdědil hlavní hrdina, který byl svými tetami takto hodnocen. Možná také, že pižďuch je malé zvířátko podobné svišti (pišťucha velká), které žije kdesi v horách Jižní Ameriky. Nesmím také zapomenout, že legendární dvojice Šimek - Grosmann doporučovali onu morbidní hru na pišťuchy pro ukrácení volné chvíle. Hraje se tak, že do co nejmenší místnosti se zavře co největší počet lidí, každému se dá do ruky vidlička a pak se zhasne. Účastníci si pak vypíchávají oči. Komu zbude poslední oko - je pišťuch.
     Piškuntálek zase pociťuji jako pochvalné humorné označení pro malé dítě, které řeklo nebo udělalo něco legračního nebo chytrého. Pidižvík byl jakýsi trpaslík - příšerný suvenýr prodávaný na Karlově mostě, sestávající většinou z umělohmotných chlupů (okolo let 60.).
     A do této kategorie by mohlo patřit i slůvko "pičmunda". Slyšel jsem to v pohrdlivém spojení - byl to takový pičmunda - ve významu nicka, chudinka, atd.
     Ale upřímně. Stejně první slovo na „P" co mě napadle je..., však víte.

Líbilo se vám kocourkové? Tak se mrkněte na další: Proč